Zničeho nic, k ničemu všechno

Každé ráno, když ležím v posteli a zvoní budík, proklínám celý svět. Vím, že musím vstát, ale prostě to nejde. Nejhorší část dne. „Ještě chvilku,“ říkám si, „ještě chvilinku.“ Ale než se naději, už opravdu musím vstát. Nejhorší část dne. Jsem chodící, nabručená a rozespalá mrtvola. Ale každým krokem jsem dál a dál od toho děsivého procesu vstávání.

Sedím v autobuse a přeji si, aby nikdy nezastavil, aby mě vezl pořád a já mohl na sedačce pospávat. A najednou bum a ze spánku rovnou do stresu. Panika! Nejhorší část dne. Spousta práce, všechno se bortí, plány jsou k čertu. Občas nějaké to jídlo, ale jinak žádný čas se chvilku zastavit.

Najednou je večer, říkám si, že to dneska nebylo zas až tak hrozné, i když bylo a užívám si svoji chvilku volna. Opravdu chvilku, jsem unavený a vím, že zítra prožiji něco podobného, ne-li horšího. Jsem připraven spát, ale nemůžu. Ležím unavený v posteli a je půlnoc, jedna hodina, a další a další. Hlavou se hodí tisíce věcí a musím se pořád uklidňovat: „Nemysli na nic, spi.“ Haha. Ale vždyť to nejde. Mám čas spát, ale nejde to, můj mozek to nezvládá. Nejhorší část dne. Když uspěji a přemluvím ho, aby si odpočinul, zvoní budík a já proklínám celý svět. Nejhorší část dne. Svaly si trochu odpočinuly, mozek vůbec. Je mi každým dnem hůř a hůř. Až se to najednou zlomí a už to nejde dál. Den volna a já ho celý prospím. Večer jsem jako vyměněný, chvíli sice trochu unavený, ale uvnitř jsem opravu plný energie. Rovnováha sil? Vše spraveno, ale na jak dlouho? Do rána!

Je to jako když se podíváte z okna a tam je nebe bez mráčku, sluníčko svítí a vítr nefouká, protože se nehne ani lístek na stromě. Pak přijdete ven a zjistíte, že je šílená zima a že bez bundy, kterou jste nechali doma, se nedá dojít ani do obchodu, který je kousek.

Je to jako bolest, kterou nemůžete zastavit, nemůžete myslet na nic jiného. „Vychutnáváte jí“ i když je nesnesitelná. Nenávidíte jí, ale ona jen tak nezmizí.

Je to schválně, někdo se směje na váš účet. Zlom přijde vždy ve chvíli, kdy si uvědomíte, že je to tak a resignujete.

Ležím v posteli a přál bych si spát. Nemůžu a za dvě hodiny zazvoní budík a já si budu přát spát, bude se mi chtít, ale nebudu moct. Je čas rezignovat a vzít si prášek na spaní. Nevěřím v to, ještě to zkusím, musí to jít samo. Prášky neberu. Ale někdy je bolest tak děsivá a nechce přestat, že musím, musíme.

Kdo rezignuje, prohraje. Chci být vítěz, nezlomí mě to.

Pokud je neusnout bolest a prášek kulka do hlavy.

Poznejte autora obrazu

Cizinec dole v údolí

Režisér David Jacobson natočil svůj třetí film a nutno poznamenat, že scénáře ke všem svým filmům si píše sám. Svým debutem o masovém vrahovi, který je odsouzen na 937 let za mříže, ale zcela určitě svět nedobyl. Jeho druhým filmem byl snímek Criminal (1994), bohužel pro režiséra se ani tento film nedočkal slávy a dokonce zapadl téměř v zapomnění. Říká se, do třetice všeho dobrého i zlého. Cizinec, jak se v českém prostředí překládá film Down in the Valley z roku 2005 má ze všech Jacobsonových filmů, podle filmových databází, nejlepší hodnocení. Avšak nikterak veliké. Trocha statistiky: IMDB 6,6/10, ČSFD 62%.

Tentokrát použil režisér výrazně lepší herecké obsazení než v dřívějších filmech. Hlavní roli ztvárnil Edward Norton (doposud známý, mimo jiné, z Klubu Rváčů nebo z Kultu hákového kříže, ale od půlky července bude všechno jinak, stane se z něj Neuvěřitelný Hulk). Norton, jehož herecké role jsou pokaždé jiné, si nyní zahrál kovboje Harlena, jenž se narodil ve špatné době. Sní o ranči a volnosti o krásné přírodě. Ale uvízne v samém středu urbanizace v Kalifornii, ve velkoměstě plném automobilů. Ve filmu se často objevuje pohled na přeplněnou mnohaproudou dálnici, zapadající slunce nad ní a Norton kousek vedle jede na koni a na hlavě má nasazený kovbojský klobouk

Jednoho dne potká o generaci mladší dívku (Evan Rachel Wood) a okamžitě podlehne jejímu kouzlu. Během jediného dne se zamiluje a chce s ní být napořád. Tobe, jak se dívka jmenuje ukáže Harlonovi velkoměsto, pláž, kterou nikdy neviděl a lásku, kterou nikdy nepoznal. Jediný, kdo z jejich vztahu nemá radost je Tobin otec (David Morse – Zelená Míle, Kontakt), který nedokáže staršího nápadníka své dcery vystát. Věčné hádky mezi otcem a dcerou psychicky deptají posledního člena rodiny, malého Lonnieho (Rory Culkin – ano, je to mladší bratr Macaulaye Culkina). Právě jeho herecký výkon mi přišel jako nejslabší. Film má své vlastní tempo, nikam nespěchá, jen vypráví příběh o lásce a o nenaplněném snu. Ale přišlo mi, že právě Lonnie je na tempo filmu ještě pomalejší.

Jedním z vrcholu filmu je scéna, kdy Harlen stojí před zrcadlem přesně jako stál Robert DeNiro v Taxikáři. Norton si cvičí, jak nejrychleji tasit pistoli a vede velmi podobný monolog o zkaženosti světa jako v Klubu Rváčů. Ale přitom ho to stále více spojuje právě s DeNirem. A někdy v tomto okamžiku se s romantického příběhu stává drama. Harlen je dobrý chlapík, který je ve své podstatě hodný, ale za svojí lásku se bije tvrdě.

Za zmínku také stojí hudební mix, který se skládá po většinou z pomalých melodických country písniček.

Filmů jako je tento moc není, David Jacobson odvedl práci s pár chybičkami na výbornou. Jednoduchou přímou úměrou soudím, že jeho další film bude ještě lepší.

Cizinec
Down in the Valley
Drama / Romantický
USA, 2005, 125 min

Režie: David Jacobson
Hrají: Edward Norton, Evan Rachel Wood, David Morse, Rory Culkin a další

Pesimistická mini povídka

Nebyl to dobrý den pro lásku.

Psali to v horoskopu. Ale ten den jsem potkal někoho, a byl jsem si jistý, že s ní strávím zbytek života. Teď sedím sám v koutě, občas ukápne slza a vůbec nemám hlad. Stála kousek opodál, koukala na mě a usmívala se. Dlouho mi trvalo, než jsem šel k ní a zeptal se, jestli nechce zajít na kávu. Odpověděla, že samozřejmě. Úsměvy vystřídala konverzace a tehdy jsem to věděl. To je ona, ta pravá. Holka, na kterou čekám, kterou chci. Stačil jsem ale objevit jen pár bezchybných dokonalostí a musela jít. Ještě chvilku jsem tam seděl a usmíval jsem se sám nad sebou. Usmíval jsme se na barmana a na ostatní hosty. Hřál mě pocit, že všechno je skvělé a strašně jednoduché. Dnes dokážu vše. Dnešek je můj. Ale ten den nebyl stvořen pro lásku. A už vůbec ne pro štěstí. Od té doby jsem jí viděl ještě jednou, naposledy. A pak už nikdy.

Od té body je všechno jiné. Barvy vybledly a obraz se rozpadá. Zklamání je za hlodané hluboko do mých kostí. Každý krok bolí.

Fyzická bolest je to poslední o co v této hře běží. Ještě téhož dne jsem se vypravil k jejímu domu. Chvilku trvalo, než vyšla. Nevyšla ale sama, krok před ní si nakračoval nějaký chlápek. Jedna z posledních věci, co si pamatuji je, že byl naštvaný. Dostával jsem jednu za druhou jakoby mě byla ona. Avšak já jsem se nebránil, byl to předem prohraný boj. Nesnažil jsem se. Koukala podobně jako dopoledne, když jsem jí poznal, i úsměv tam byl, trošku jiný, ale pamatuji si, že jsem ho tam viděl. Měl jsem plnou pusu krve. Klečel jsem před tím obrem a poslouchal rozsudek. Vzpomínám si, že jsem byl unavený z jeho řečí. Byl jsem unavený žít? Koukal jsem po ní. Neproklínal jsem jí. Neobdivoval jsem ji. Mohl jsem utéct, ale nechtělo se mi. Mohl jsem bojovat, ale nechtělo se mi. Nepršelo, ale kdyby, byl by to dokonalý obraz. A pak jako když utne, probudil jsem se o pár hodin dál a jinde. Prostor mezitím vyplnily stromy, růže a ticho. Dneska je všechno zase o pár chvil jinde a přesto svět funguje dál. Nezastaví se kvůli nikomu. Lidské tělo vydrží neuvěřitelně velkou bolest. Je ohebné. Stejně jako rozum a láska. Špatný čas na omluvy, výčitky nebo na opravy. To co se stalo už nikdy nikdo nezmění. Musí se to vydržet nebo se to alespoň musí zkusit. Každý den si ráno říkám, že to vzdávám, ale každý den to vydržím a zvládnu. Někdy se mi chce víc, jindy vůbec.

Měl jsem se prát, měl jsem mu dokázat, že na to mám. Měl jsem rozdrtit tu jeho aroganci. Měl jsem jí dokázat, že na to mám. Neudělal jsem to, teď nad tím přemýšlím, ale v podstatě je to už stejně jedno.

Časová paralela (jen takové drobné zamyšlení)

1. máj a 8. květen se dříve slavily v duchu lásky k Sovětskému svazu, jako velkému osvoboditeli a příteli.

















Všude vlály sovětské a československé vlaječky.















A dnes. Dnes jsme součástí evropské unie.













Osvobodila nás Evropská unie od Sovětů?
A další pán na holení?


Slovníček pojmů:
Sovětský svaz - Soviet Union
Evropská unie - European Union

Zahříván krásou

Najednou jsem se cítil tak hrozně sám jako snad nikdy. Dřív jsem měl věčně špatnou náladu a pocit, že nic nevychází tak, jak bych chtěl, ale potom jsem pochopil. Umět si život užívat, může být tak jednoduché, ale přece to není zadarmo. Tenkrát, a ještě dlouho potom, mě zase po dlouhé době ovládly ty pocity, co jsem míval. Bylo zvláštní, že i když mi samozřejmě celou tu dobu nechyběly, líbilo se mi tam stát, tupě zírat na do nebe, které rozvíjel moje staré myšlenky do nových konců. Věděl jsem, že právě začíná něco nového, něco, co jsem ještě nezažil, nevím jaké to bude, ale je to něco, na co se těším. Dlouho potlačovaný a skoro zapomenutý smutek. Rány se zacelí, z ran se stanou jizvy, ale jizvy nikdy nezmizí. Stačí málo a rána znova krvácí.

Oba extrémy v jednou dni. Euforie z radosti vzápětí vystřídá stesk, bolest a prázdná slova. Myšlenky, které nekončí, možná proto že nikde nezačínají, jen přicházejí a odcházení. Někdy mě napadne něco, co se mi zalíbí natolik, že se tím chci řídit, ale všechno se tak strašně rychle mění a člověk se neustále potřebuje přizpůsobovat. Já se přizpůsobuji sám sobě, tomu jak se cítím, tomu jak to chci. Stal jsem se tím, čím jsem vždycky chtěl být, člověkem, který nic necítí, kterého nic netrápí. Je to iluze? Můj výmysl? Já tomu ale věřím na tolik, že jsem ochoten v téhle lži žít, vím, že je to lež. Ale předstírám, že je to pravda a nic mě netrápí. Chci věřit lžím, protože lži tu jsou aby zatajily strašlivou pravdu. Jsou meze, kde přestávám chápat, v takovém okamžiku si vymýšlím svojí (lepší) neskutečnou skutečnost. Ať už to zní jakkoliv, já se potom cítím mnohem lépe. Nejde tu o to, co si o mě myslíte, jde tu o to, jak se cítím a věřte mi, že já se cítím dobře.

Když jsem odcházel, chtěl jsem se ještě na chvilku zastavit, popřemýšlet. V hloubi toho všeho jsem cítil pocit naplnění, i přes tu bolest. A to je to, co se mi na tom všem líbí nejvíce: Být na dně, ale přitom být zahříván celou tou nezměrnou krásou.

Mark Rothko visí v Mnichově

V těchto dnech vrcholí v německém Mnichově velká retrospektivní výstava amerického tvůrce moderního umění Marka Rothka. Výstavu, která trvá od 8. února, pořádá německá banka ve své Kunsthalle der Hypo-Kulturstiftung. Žijeme v době, kdy si žádná jiná společnost, natož galerie nebo muzeum, nemohou dovolit výstavu takovýchto rozměrů pořádat. Pojištění a transport jednoho Rothkova obraz šplhá pro běžné smrtelníky do nevyčíslitelných sum a těchto obrazů nalezneme na výstavě kolem jednoho sta. Je asi nemyslitelné, aby výstava byla k vidění také v Čechách. Ale můžeme říci, že za posledních dvacet let máme možnost Rothkovo dílo vidět nejblíže českým hranicím právě teď v Mnichově.

Mark Rothko se narodil v Litvě. Když mu bylo deset let, musel s rodinou emigrovat do USA. Zde se společně s Jacksonem Pollockem stali hlavními osobnostmi amerického moderního umění. Mark Rothko na rozdíl od Jacksona Pollocka objevil kouzlo v jednoduché barevnosti. Na začátku zkoušel figurální malbu, ale to jen proto, aby se posunul dál, někam, kde předním nikdy nikdo nebyl. Postavy a předměty se z obrazů začaly vytrácet a Rothko se začal uchylovat k jednodušším věcem na pohled, ale s daleko složitějším smyslem.

Pokud uvidíte Rothkův obraz v knize nebo na plakátu, nikdy nedokážete pochopit jeho poselství. Plátna jsou charakteristická svojí velikostí (i 2,5 metru na 2 metry), nehledě na to, že na reprodukci nemusíme rozpoznat drobné barevné odstíny. Všechno se nějak označuje, tento styl (společně s Pollockovým) jako abstraktní expresionismus. Abstraktní proto, že nikde nevidíme žádnou postavu, nebo výjev děje, je to jen barevná plocha, kterou rozděluje jiná barva. Můžeme nad tím mávnout rukou nebo se můžeme nechat vtáhnout do jiného světa, do světa meditace nebo ještě dál do světa za hranicemi tohoto světa.

Asi nejslavnější obraz výstavy je na první pohled celý černý, ale při hlubším zkoumání pochopíme, že z jiného úhlu, jiného odstupu je obraz ohraničený ještě černější černou. Dvě černé vedle sebe, které nejprve splývají, ale při delším pozorování vystupují. Vrchol abstrakce a také vrchol expresionismu. Není to jen načerněné plátno, je to odraz duše, obraz v obraze.
Stalo se tak v roce 1964. Troufám si říci, že od té doby již umění nezaznamenalo takový převrat, vrchol. Ovlivní vás to. Pohltí vás to. Jsou lidé, kteří před tímto obrazem sedí hodiny a meditují, odpoutávají se od reality a blouzní ve svých vlastních myšlenkách. Mark Rothko byl jedním z nich, postavil si svůj vlastní svět, který ho pohltil.

Další obrazy, ať už předtím nebo po černém plátnu, vyzařují stejnou energii. Jsou to nejrůznější barevné kombinace, kdy se například okraje liší jen v nepatrném odstínu stejné barvy. Plátna jsou dokonale natřena štětkou, ale v rozích jsou schválně zanechány šmouhy, jakoby nedokonalost obrazu. Ale naopak, barvy díky tomu z plátna vystupují, rozplývají se a zase ustupují. Lákají nás vstoupit dovnitř. Neuvěřitelné, co dokáže plocha natřená dvěma barvami. Někdo si může říci, že vezme štětec, natře plátno a dosáhne stejného efektu. Ale je zvláštní, že to ještě nikdy nikdo nedokázal. Mark Rothko byl první a zatím také poslední. Jeho obrazy mají sílu, kterou dokáží předávat. Bohužel autorovi ji dokázali všechnu vzít.

Černé plátno mohl být konec, vrchol, ale ne konec Rothkova díla. Pracoval téměř až do své smrti. Zlom nastal, když onemocněl a lékaři mu zakázali pracovat. Pro tak silnou osobnost je to nevyrovnatelný šok. V únoru roku 1970 se Mark Rothko zastřelil na zahradě svého domu. Zemřel sám, ale přesto se vší parádou. Jakoby odcházel před plným obecenstvem, počkal si na správný den, kdy cítil že je ten pravý čas a bez velkých scén odešel do svého světa. Pokud stojíte pod jeho obrazem, chápete, že toho nemohl litoval, když už nemohl pracovat, nebylo cesty jinam. Stvořil pro tento svět něco, co tento svět neměl a odešel na jiné místo. Otázkou zůstává, jestli to tento svět potřebuje, jestli si to tento svět zaslouží.

Ve světě navštěvuje galerie a muzea nesrovnatelně více lidí než v Čechách. Na tuto výstavu se na začátku stály fronty. Sjížděli se lidé z širokého okolí. Ale viděl jsem mnoho lidí, kteří to, že mohu na vlastní oči spatřit obrazy Marka Rothka, brali pouze jako formu nějaké módy. Postávali s přáteli před obrazy a vyprávěli si o nových autech a o zlobivých dětech, aby poté před jinými přáteli mohli vyprávět, že zde byli. Uklidňující ale je, když se dočtete, že český Umělecký klub pořádal jednodenní výlet do Mnichova právě za účelem této výstavy. A zájezd byl okamžitě vyprodán.

Lidé, kteří obdivují skutečné umění, jsou i nadále v tomto světě, kde nové umění stagnuje. Všechno jsou už jen kopie z kopií toho, co tu již dávno bylo. Je zvláštní, že se stále říká moderní umění něčemu, co je sedmdesát ale i devadesát let staré. Nikdo již na nic nového od té doby nepřišel. Lidé se holt nových věcí bojí a to je ta chyba.