Zničeho nic, k ničemu všechno

Každé ráno, když ležím v posteli a zvoní budík, proklínám celý svět. Vím, že musím vstát, ale prostě to nejde. Nejhorší část dne. „Ještě chvilku,“ říkám si, „ještě chvilinku.“ Ale než se naději, už opravdu musím vstát. Nejhorší část dne. Jsem chodící, nabručená a rozespalá mrtvola. Ale každým krokem jsem dál a dál od toho děsivého procesu vstávání.

Sedím v autobuse a přeji si, aby nikdy nezastavil, aby mě vezl pořád a já mohl na sedačce pospávat. A najednou bum a ze spánku rovnou do stresu. Panika! Nejhorší část dne. Spousta práce, všechno se bortí, plány jsou k čertu. Občas nějaké to jídlo, ale jinak žádný čas se chvilku zastavit.

Najednou je večer, říkám si, že to dneska nebylo zas až tak hrozné, i když bylo a užívám si svoji chvilku volna. Opravdu chvilku, jsem unavený a vím, že zítra prožiji něco podobného, ne-li horšího. Jsem připraven spát, ale nemůžu. Ležím unavený v posteli a je půlnoc, jedna hodina, a další a další. Hlavou se hodí tisíce věcí a musím se pořád uklidňovat: „Nemysli na nic, spi.“ Haha. Ale vždyť to nejde. Mám čas spát, ale nejde to, můj mozek to nezvládá. Nejhorší část dne. Když uspěji a přemluvím ho, aby si odpočinul, zvoní budík a já proklínám celý svět. Nejhorší část dne. Svaly si trochu odpočinuly, mozek vůbec. Je mi každým dnem hůř a hůř. Až se to najednou zlomí a už to nejde dál. Den volna a já ho celý prospím. Večer jsem jako vyměněný, chvíli sice trochu unavený, ale uvnitř jsem opravu plný energie. Rovnováha sil? Vše spraveno, ale na jak dlouho? Do rána!

Je to jako když se podíváte z okna a tam je nebe bez mráčku, sluníčko svítí a vítr nefouká, protože se nehne ani lístek na stromě. Pak přijdete ven a zjistíte, že je šílená zima a že bez bundy, kterou jste nechali doma, se nedá dojít ani do obchodu, který je kousek.

Je to jako bolest, kterou nemůžete zastavit, nemůžete myslet na nic jiného. „Vychutnáváte jí“ i když je nesnesitelná. Nenávidíte jí, ale ona jen tak nezmizí.

Je to schválně, někdo se směje na váš účet. Zlom přijde vždy ve chvíli, kdy si uvědomíte, že je to tak a resignujete.

Ležím v posteli a přál bych si spát. Nemůžu a za dvě hodiny zazvoní budík a já si budu přát spát, bude se mi chtít, ale nebudu moct. Je čas rezignovat a vzít si prášek na spaní. Nevěřím v to, ještě to zkusím, musí to jít samo. Prášky neberu. Ale někdy je bolest tak děsivá a nechce přestat, že musím, musíme.

Kdo rezignuje, prohraje. Chci být vítěz, nezlomí mě to.

Pokud je neusnout bolest a prášek kulka do hlavy.