Eurípidés versus fenomén současnosti (seriál)

Dá se vůbec srovnávat antické drama se současným seriálem? Něco co bylo napsáno pět století před naším letopočtem? Určitě v něčem je to stejné, ale podle mě toho zase tolik nebude. Pro srovnáváni jsem si vybral Eurípidéa. Náměty na své krvavé tragédie hledal ve starých bájích a mýtech. Byl velice novátorský, na svou dobu samozřejmě. Kritizoval skrz svá díla soudobé Athény, v jeho hrách se objevují otroci, hlavní postavy jsou ženské. Možná to všechno přinesl právě Eurípidés. Byl zastáncem na tu dobu velice odvážné myšlenky, že o našich osudech nerozhodují bohové, ale my lidé sami. Bohové v jeho hrách jednají jako smrtelníci. Již ve své době se zabýval psychologií postav, zatímco ostatní svět, jak se říká, lezl teprve po stromech. A když tento génius zemřel, odnesl prý sebou do hrobu i nejlepší athénské období moci a i celou demokracii (ve skutečnosti to byli Sparťané, ale když se toto datum tak hezky kryje).

Napsal více jak 80 tragédií, z kterých se v celku dochovalo 17. Asi nejznámější jeho dílo je Médeia. Je to tragédie láskou zhrzené ženy, kterou opustil milovaný manžel, kvůli jiné. Dceři samotného krále korintského. A tento král ještě ke všemu Médeiu vyhnal ze své země. Médeia chce pomstu, proto lstí zabije manželovi milou a dokonce přitom zemře i samotný král. Pomsty ale není nikdy dost a Médeia se rozhodne, že zabije i své dva syny, které společně se svým manželem tolik miluje. Je to dlouhé rozhodování, ve kterém ale nakonec vyhraje touha po odplatě a zrazená žena zabíjí své dva sny, aby její manžel trpěl.

A nyní se dostáváme do současnosti. Byl by takový scénář dnes vůbec přípustný? Představme si nějaký seriál, kde by se tyto věci děly. Úplně slyším to zděšení diváků. Dnešní rozmazlený svět potřebuje sice seriály, potřebuje se pravidelně dívat na své oblíbené hrdiny, ale oni přece nemůžou býti vrahy. Oni jsou přeci příkladem. Nemůžou ani trpět tím, že by jim někdo vyvraždil rodinu. A když už je v nějakém seriálu vrah, musí se vyšetřovat, musí to mít nálepku krimi a vrah musí být dopadem, protože žijeme přeci v dokonalém světě.

Dnešní náměty pro seriály jsou čistě rodinné. Každodenní problémy a jejich řešené nebo když už potřebují tvůrci přiostřit vklouzne do děje nová postava, která po pár dílech odhalí, že je vlastně sestra hlavního hrdiny. Ale v podobném podání to tu již přece jen bylo. Oidipus, který zabil vlastního otce, aby se oženil se svojí matkou. Ospravedlňuje ho jen to, že nevěděl, že je to jeho matka. Kdyby někoho takového dneska zatkli, řekli by mu ale, že neznalost neomlouvá. A jsme opět jsme na začátku, incest je v dnešní době vážné téma a o zabití již raději nemluvě.

Společné mají dnešní seriály a staré antické drama asi jen jedno, lásku. Láska květe v každém věku a i v každé době. Pro lásku je člověk schopen zabít, ale tenkrát si to i dovolili. Jen nám asi všechny milostné osnovy vyfoukli dávno před letopočtem a všechno co dnes vidíme jsou již jen kopie z kopie.

Bylo by asi zajímavé přenést Eurípidéa do dnešní doby a sledovat, co by ovlivněn touto dobou, napsal. Chtě nechtě by musel zapadnout do komerce, protože jinak by ho asi ukamenovali a to zrovna není moc v módě. Za všechno může doba. Dávno byla smrt na denním pořádku a lidé na šílené tragédi chodili ještě do divadla. Dnes kdybychom zabili hlavního hrdinu seriálu, rozbily by nám davy naštvaných fanoušků dlažebními kostky auta. Paradoxně nám ale nevadí utrpení dětí v Africe (možná by se o tom měl natočit seriál).

První schůzka

Není to tak jednoduché, jak se zdá. Přitom domluva byla jasná, přijede na nádraží vlakem v 16:48. Mám jí tam čekat a půjdeme někam, kde bychom mohli být sami. Těšil jsem se. Ale…nikdy jsem ji předtím neviděl. Poslal jsem jí pár svých fotek a ona zase mě. Byla krásná. Schůzka naslepo? Tak napůl, protože se známe přes internet už dlouho, protože si píšeme a je nám spolu dobře. Jenže nikdy předtím jsem s ní nemluvil z očí do očí. Nikdy předtím jsem nic podobného neabsolvoval, ale byl jsem odhodlaný a připravený.

Přijel jsem na nádraží už o dvacet minut dřív. Koupil jsem velkou kytici červených růží a v pozoru čekal. Koukám do dálky, odkud přijíždí vlaky. Nečekaně to ve mně začíná hlodat. To nezvládnu, nevím proč, ale nemám na to. Bude to trapné a budu se cítit nesvůj. Už takhle, když tu stojím sám a držím květiny pociťuji pohledy všech cestujících okolo. Kousek mého já mě uklidňuje, ale zbytek je v panice.

Minuty neúprosně letí a já vím, že mé tělo hoří. Nacvičoval jsem si, co jí řeknu, kam jí vezmu, plánoval jsem každičkou chviličku. Teď jsem ale přikovaný k nástupišti a nemůžu se hnout.

Zvoní mi telefon – SMS. Píše, že už se pomalu blíží a jestli už tam jsem, píše, že se těší. Třesou se mi ruce. Musím se smát sám sobě, vlastní slabosti. Přešlapuji na místě a přemýšlím, jak udělat, aby to bylo už všechno za mnou. Abych byl už s ní a cítil se vyrovnaný. Prvních pár minut bude zlých, ale pak se uklidním. Jak to asi celé vidí ona?

Amplión ohlašuje příjezd vlaku. A je to tady. Vlak se řítí ze zatáčky a poté začíná brzdit. Rozhlédnu se, jakoby mě někdo sledoval a poodstoupím za novinový stánek. Vlak zastavuje a lidé začínají vystupovat. I na mě zde někdo čeká, bere jim kufry, líbá je. A najednou spatřím ji. Přitisknu se ještě blíž ke stánku, aby mě neviděla. Rozhlíží se. Je krásná, ještě hezčí, než na fotkách. Ještě hezčí, než jsme si ji představoval. Srdce mi tluče o závod. Určitě z toho mám teplotu. Rozhlíží se, hledá mě. Jsem schovaný a nemůžu se pohnout. Vytahuje z kapsy telefon, je pár desítek metrů ode mě. Musím něco udělat. Musím tam jít. Čím déle se tady budu skrývat, tím to bude ještě horší.

Ale místo toho sáhnu také do kapsy pro mobil a rychle ho vypínám, zahazuji kytku, nasazuji si kapuci a mizím v podchodu. Utíkám ven z nádraží, neohlížím se.

Poslední bezvýznamné chvilky

Všechno skončí za deset minut.

Jak je to možné? Ještě je tolik věcí, které jsem chtěl v životě zažít, dokázat. Celé dny člověk sedí na pohovce a nudí se, ale když mu zbývá deset minut do skonání světa, snaží se, jak jen může, aby se zachránil. Pud sebezáchovy. Reflex. Ale na to už je pozdě.

Všechno skončí za devět minut.

Chtěl bych jí naposledy políbit. Naposledy jí obejmout. Miluji jí. Možná je to smrtelná agónie, možná jsem to tak ale cítil vždy. Proč je tak daleko? Proč jsme se jen rozloučili ve zlém? Zlato, je toho tolik, co jsem ti nikdy neřekl.

Všechno skončí za osm minut.

Osm minut a nezůstane tu nic. Ti šťastnější budou prach a ti co nezmizí hned budou bufet pro červy. Hnusná představa. Tolik plánů a nakonec ti osud sdělí: „Jsi jen číslo v řadě, která nic neznamená.“ Užij si svých posledních osm minut.

Všechno skončí za sedm minut.

Bože, ten čas ale letí, když nechceš. Sedm minut čekat na mrazu je sakra dlouhá doba, ale stihnout popsat všechny své pocity za sedm minut je nemožné. Tisíce myšlenek se derou ven, tisíce nápadů, které jsem nikdy neuskutečnil, protože se mi zdály bezvýznamné. Zdálo se, že je na ně dost času. Chtěl jsem žít okamžikem, ale okamžik pominul a zbylo prázdno. Zbylo sedm minut do konce.

Všechno skončí za šest minut.

Nevěřím, nejsem připraven. Proč musím nést odpovědnost za chyby druhým, nic zlého jsem neudělal, a přesto pykám. Zemřu jako ostatní. Nechtěl bych žít na pořád, ale čekal jsem, že ještě nějaký pátek to bude.

Všechno skončí za pět minut.

Stojím tu a už na nic nemyslím, jsem smířen. Neschopen pohybu. Nade mnou svítí měsíc, je úplněk, krásná tichá vlahá noc. A my musíme zemřít. Je to nevyhnutelné.

Všechno skončí za čtyři minuty.

Nikdy jsem nevěřil na to, že člověk se může zbláznit. I v těch nejhorších chvílích jsem si dokázal zachovat klidnou hlavu, pokud jsem potřeboval, pokud jsem chtěl. Blázen je jen ten, který se tomu podvolí dobrovolně. Blázen je ten, který se dobrovolně rozhodne pracovat s blázny. Blázen se nedá definovat, každý je blázen. Když se chci pobavit, jsem blázen, když se vymykám normě jsem blázen. Čas se mění, norma se mění. Blázni jsou věční. Bláznům bude asi fuk, že za čtyři minuty tady nic nezbude.

Všechno skončí za tři minuty.

Tři! Ale ne, už jen tři, takhle dlouho netrvá ani běžná písnička, a to když jí poslouchám, čas uplyne, ani se nenaději.

Všechno skončí za dvě minuty.

Lži plné dalších lží, jediná cesta ven je se z toho znova vylhat. Všechno už bylo řečeno, všechno už bylo napsáno, nový pohled neexistuje. Lži pramenící z nenávisti, zášti a blbosti, a všechny ty věci jsou bez hranic. Ale proč by mě to mělo na konci všeho trápit. Měl bych si to užít, nic už asi nestihnu, ale i smrt se dá „si užít“.

Všechno skončí za jednu minutu.

Co bude pak, jaké to je umřít? Tělo umře, duše umře. Nikdo se ale nikde už nenarodí, řetěz je přetržen a čas zastaven.
Dobrý den, je konec.

Všechno končí…

Obdivuhodný Ferlinghetti

Lawrence Ferlinghetti se narodil roku 1919. Je často nesprávně zařazován mezi beatniky. Jeho dílo sice do tohoto hnutí do určité míry zapadá, ale ve skutečnosti se Ferlinghetti mezi beatniky jenom pohyboval. Měl v jejich řadách i mnoho osobních přátel, ale sám se mezi ně nikdy nepočítal. Ferlinghettiho dílo je opravdu rozmanité. Za svého života doposud napsal nespočet básní a také namaloval mnoho obrazů. Také je vlastníkem veleváženého knihkupectví a celý život pomáhal svým přátelům a vydával jejich knihy. Objevoval nové mladé talenty, protože věřil, že umělci jsou proti zlu a jsou nositelé lidskosti.

Jeho dílo je těžko definovatelné. Jak poezie, tak výtvarné dílo. Svoji práci ale vždy staví do opozice s konzumní společností, kritizuje materialismus a oslavuje lásku, sex a svobodu. Na začátku své kariéry experimentoval s LSD, asi stejně tak jako celá beat generation. Svou poezii psal hovorovým jazykem a způsob jeho psaní byl blízký výtvarnému vidění. Od beatnické tvorby se Ferlinghettiho poezie lišila především angažovaností v politických otázkách. Ferlinghetti byl politicky aktivní, do značné míry pod vlivem prožité války. Jeho smýšlení bylo poměrně pacifistické, zvláště poté, co byl poslán do Nagasaki, pouhých šest týdnů po zničení města atomovou bombou. A právě toto je onen silný expresionismus, který vyzařují jeho díla, v postavách jsou viděl životní příběhy a osudy. Je to zvláštní styl projevu, ale je to výpověď jednoho člověka o celém dvacátém století.

Jeho práce byla dlouhá léta utajovaná, až do roku 1980, kdy byla objevena kurátorkou Ritou Bottomsovou a byla mu uspořádaná první velká výstava. O této doby je Ferlinghetti stálicí, která stále sleduje svoje zájmy. A za to mu vzdávám holt. Je těžké mít v dnešní době osobitý styl a neotřelý pohled na svět. A dále je těžké udržet si ho stále svěží přes půl století.

Literatura jako business

Tak jako neexistuje nenaplněný koutek lidského konání, tak i česká literatura má svoje tvůrce. Z minulosti se k nám dostává jen ochutnávka toho nejlepšího, ale co ti, kteří se nestačili zapsat do síně věčné slávy? Kolik by jich mohlo být?

Lidí, kteří se snaží obohatit současnou českou literaturu je bezesporu mnoho. Jeden by si mohl říct, jak se dá v takovém množství uplatnit? Zjevně těžko. Ale trh je přehlcen, nabídka je nesrovnatelně větší, nežli poptávka. Existuje nespočet „rádoby pisálků,“ kteří píší spíše ze zvyku a pro peníze, chrlí své věci už jen z principu a bez rozmyšlení. Je to stejné jako s ostatními věcmi, musíte přijít s něčím novým, lepším, originálnějším, jen tak se možná uplatníte, zapíšete do oné pomyslné síně slávy a nebudete nikdy zapomenut. Není to tak lehké. Věc, která tu ještě nebyla se nedá objevit jen tak (jinak by ji mohl totiž objevit kdokoliv). Asi to potřebuje mít zvláštní dar. Všimli jste si, že všichni velicí spisovatelé byli nějakým způsobem nedoceňovaní, nepochopení, ba dokonce utlačovaní. Museli přinést obrovské oběti na hrob své slávy. Protrpěli si většinou osobní tragédii nebo deprese. V tom největším šílenství vznikají ta nejlepší díla. Ale co se líbí jednomu, nemusí se líbit jinému.

Co tedy ještě nebylo objeveno? Vypadá to, že svět už objevil vše. Dokud nás opět nějaký silný jedinec nepřesvědčí o opaku. Knihkupectví jsou naplněné k prasknutí, ale kdo to všechno čte, aby dokázal vytřídit to dobré a nabídnout to nejlepší. Knihkupci ani nakladatelé to nebudou, těm jde o peníze. Spisovatelé plodí bez lásky ke svým dílům, z nutnosti.

Poté, co jsem v jednom obchodě viděl knížku maličkého formátu asi o dvaceti stránkách za osmdesát korun s názvem „Jak krtečkovi pokakali hlavu“ (nejedná se o další pokračování známé kreslené pohádky o krtečkovi), si myslím, že v tomto světě vám vytisknou opravdu cokoliv. Tak proč ne zrovna mojí knížku? Na druhou stranu si říkám, když toho existuje tolik, někdo už musel řešit stejný problém, jako řeším já ve své povídce, dávno přede mnou. Bojím se toho, že když vymyslím vlastní příběh, který přece v mé hlavě je tak dokonalý, ale na papíru vyzní jinak, někdo jen znuděně oznámí: „To už tu bylo.“

Napadá mě teď, jestli si lidé ještě vůbec kupují knížky v dnešním modernizovaném světě. Je pravda, že já osobně jsem svoji poslední knížku dostal tak před deseti lety a byla to právě knížka o (nefalšovaném) krtečkovi. Knížky samy o sobě nejsou fenomén, to z nich udělá až dobrá reklama. Asi ta nejlepší je, když někdo slavný vezme knižní předlohu a natočí film. Z herců se stanou hvězdy, ze spisovatelů uznávaní spisovatelé. A jdou na dračku. A s tím všechno, kde jsou jen podepsaní.

Film a knížka se srovnávat dají jen těžko. Film funguje jako reklama. Dvě hodiny trvající reklama. Příběh se dá za tu dobu nastínit, ale až teprve kniha ho rozvine a přinese vám spousty věcí, které se do filmu vejít nemůžou. To by musel mít padesát hodin. Pravda, jak na co. Drtivá většina příběhů v knihkupectví by se dala zmáčknout do reklamových bloků v hlavním vysílacím čase, ale já mluvím o kvalitních příbězích. Někdo to nemá rád, přečíst si knížku a potom si „zkazit“ dojem tím, že se podívá na film, který je pouze představou někoho jiného – režiséra. Ale já preferuji shlédnutí filmu a pokud mě příběh zaujme, jsem ochoten ho dále studovat v knize.

Takže je tu návod jak proslavit sebe a i všechny okolo. Čtěte, objevte v té hoře sepsaných věcí něco převratného, zfilmujte to, odkažte se na to, že předlohou byla kniha a úspěch je zaručen.

Poslední rozloučení

„Sbohem,“ vysoukám ze sebe, odhrnu jí ofinu a dám jí na čelo poslední pusu. Poslední, protože je mi jasné, že už jí nikdy v životě neuvidím, a pokud ano, nebudeme si mít, co říct. Co se dá ale dělat? Nic, odjíždím pryč, stejně jako všichni, každý chce vypadnout z téhle díry, kde se nic neděje, jen ona tu zůstává. Jakoby to byla její jediná šance se mě zbavit. Tvářím se jak se patří na poslední rozloučení, kdežto ona má ten svůj decentní výraz úsměvu v tváři. Ten úsměv, který jsem nikdy nerozluštil. Jakoby jí to nedocházelo, nebo naopak, těší se až vypadnu a ty poslední spolu strávené dny, odpočítávala se zadrženým dechem.

Dlouhá chvíle ticha, ale poslední, když si to uvědomím, nevadí mi, že je ticho, dokázal bych s ní bez řečí sedět napořád. Jen prosím pojeď se mnou. Ale bojím se to vyslovit nahlas. Předem znám odpověď. Rozchod bez řečí. Rozchod bez scén, bez křiku, bez pláče. Rozchod bez jakýchkoliv emocí. Teď tu budeme jen sedět, nemáme si co říct. „Včera jsem si koupila novou…,“ začne pomalu povídat aby přebila ticho, ale já jí přeruším: „Už budu muset jít. Čau.“ Zvednu se a odcházím, jsem poražený, konečně vyhrála, bude mít ode mě klid. Na tohle teď myslím, kdybych myslel na hezké chvíle s ní, nikdy bych jí neopustil. Tiše odpověděla na pozdrav, ale to už jsem zády k ní a vzdaluje se mi. Neohlížím se, ani jednou to nechci zkusit. Má to, co vždycky chtěla. Konečně to má. Zbavila se mě. Je šťastná. Hlavně že ona je šťastná.

Chuck Palahniuk - autor zvláštních příběhů

Když se řekne Chuck Palahniuk, většina lidí nemá ani ponětí, kdo to je. Ale když se někoho zeptáte: „Viděli jste Klub rváčů?“ Většina lidí odpoví: „Ano, ten film s Edwardem Nortonem a Bratem Pittem.“

Ano. To je právě ono. Velké tajemno, které se dá odhalit jednoduchým vysvětlením. Celá genialita Palahniakových příběhů.

Film byl opravdu natočen podle stejnojmenné knihy, která byla napsána na protest proti knižnímu vydavatelství, za to, že nechtěli otisknout Palahniukovu předešlou knihu. Příběh, ještě ponuřejší a ještě propracovanější, než cokoliv před ním. A až tenkrát někdo z jiného nakladatelství objevil to kouzlo - jakoby tušil, že to bude trhák. Kouzlo, které mě přinutilo číst a nepřestat, jako snad ještě u žádné knihy. Četl jsem a čekal jsem stejně napjatý, jako když jsem tento film viděl poprvé. Příběh, který jsem znal nazpaměť, jsem si nyní mohl vychutnat s novým rozměrem - dokonalostí. Film mi nastínil zlomky, film byl jako upoutávka na knihu, až sama kniha rozvíjí onen (pro někoho) až zvláštní příběh o cestě z všednosti do zavržení, do zkázy. Do osvěty?

Je to příběh, u kterého mě mrzela jen jedna věc, a to ta, že jsme ho nevymyslel já. Stále se ptám, jak někdo může něco takového vymyslet. O Palahniukovi vím, že to v životě nemá jednoduché, kdo věří na smůlu, může tomu tak říkat. Stačilo málo a Chuck by se vůbec nenarodil. Jeho děda, zastřelil svojí manželku a potom i sám sebe a to vše před zraky osmiletého Chuckova otce, který byl schovaný pod postelí. Už to je zvláštní druh inspirace. O mnoho let později si jeho bratr párkrát vyrazil s jednou ženou. Nevěděl, ale že její bývalý manžel jí v záchvatu zuřivosti, při rozvodu slíbil, že pokud jí uvidí s někým jiným, zabije jí i jeho a jejich těla spálí. Potkal je jednoho dne, při druhé schůzce v restauraci a svůj planý slib změnil ve skutečnost. Člověk si při čtení těchto řádek může jen oddychnout, že nežije v Americe. Ale Palahniuk ve svých dílech nikdy neudává, důvod, proč se jeho příběhy odehrávají právě tam, kde se dějí. Za místo děje, se dá dosadit jakékoliv jiné místo. Není to o místě, je to o netypických událostech, při kterých zůstává zdravý rozum stát. Probouzí se jen fantazie.

Můžeme si jen domýšlet, kde na své hrdiny autor chodí, ale žádný z nich není obyčejný, a když náhodou ano, šeredně na to doplatí. Není to jen Klub rváčů, je to celý Palaniukův styl psaní. Má šokovat, vysmívat se, ukázat, kde je chyba. V této společnosti. Je znechucen a jeho hrdinové to po něm dědí. Když už jsme u hrdinů a u Klubu rváčů, tak musím přiznat, že hlavní postava Tyler, je do jisté míry ideální. On je to, co slabí chtějí být. On je tím, čím člověk ve velkoměstě nikdy nemůže být. Ano, zamiloval jsem si jeho charakter, jeho styl i to, jak to s ním nakonec dopadlo.

Neříkám, že se sžívám s vyšitými hrdiny, jen říkám, že po přečtení nezůstane prázdno. Chuckovo knihy se nezapomínají, alespoň já na ně nikdy nezapomenu. Jsou to drobnosti, prazvláštní situace nebo komické zaměstnaní hrdinů, kteří dělají z celku něco skvělého. Na konci každé z jeho knih mi bylo až líto, že už (až se ke knize opět vrátím) to nikdy nebude jako poprvé. To překvapení, ten údiv…ten obdiv. Ano, já vidím krásu i ve věcech podivných a tyto knihy mi krásu přinesly a obohatily mě. Poslední mé slovo zní: genialita.