Nebyl to dobrý den pro lásku.
Psali to v horoskopu. Ale ten den jsem potkal někoho, a byl jsem si jistý, že s ní strávím zbytek života. Teď sedím sám v koutě, občas ukápne slza a vůbec nemám hlad. Stála kousek opodál, koukala na mě a usmívala se. Dlouho mi trvalo, než jsem šel k ní a zeptal se, jestli nechce zajít na kávu. Odpověděla, že samozřejmě. Úsměvy vystřídala konverzace a tehdy jsem to věděl. To je ona, ta pravá. Holka, na kterou čekám, kterou chci. Stačil jsem ale objevit jen pár bezchybných dokonalostí a musela jít. Ještě chvilku jsem tam seděl a usmíval jsem se sám nad sebou. Usmíval jsme se na barmana a na ostatní hosty. Hřál mě pocit, že všechno je skvělé a strašně jednoduché. Dnes dokážu vše. Dnešek je můj. Ale ten den nebyl stvořen pro lásku. A už vůbec ne pro štěstí. Od té doby jsem jí viděl ještě jednou, naposledy. A pak už nikdy.
Od té body je všechno jiné. Barvy vybledly a obraz se rozpadá. Zklamání je za hlodané hluboko do mých kostí. Každý krok bolí.
Fyzická bolest je to poslední o co v této hře běží. Ještě téhož dne jsem se vypravil k jejímu domu. Chvilku trvalo, než vyšla. Nevyšla ale sama, krok před ní si nakračoval nějaký chlápek. Jedna z posledních věci, co si pamatuji je, že byl naštvaný. Dostával jsem jednu za druhou jakoby mě byla ona. Avšak já jsem se nebránil, byl to předem prohraný boj. Nesnažil jsem se. Koukala podobně jako dopoledne, když jsem jí poznal, i úsměv tam byl, trošku jiný, ale pamatuji si, že jsem ho tam viděl. Měl jsem plnou pusu krve. Klečel jsem před tím obrem a poslouchal rozsudek. Vzpomínám si, že jsem byl unavený z jeho řečí. Byl jsem unavený žít? Koukal jsem po ní. Neproklínal jsem jí. Neobdivoval jsem ji. Mohl jsem utéct, ale nechtělo se mi. Mohl jsem bojovat, ale nechtělo se mi. Nepršelo, ale kdyby, byl by to dokonalý obraz. A pak jako když utne, probudil jsem se o pár hodin dál a jinde. Prostor mezitím vyplnily stromy, růže a ticho. Dneska je všechno zase o pár chvil jinde a přesto svět funguje dál. Nezastaví se kvůli nikomu. Lidské tělo vydrží neuvěřitelně velkou bolest. Je ohebné. Stejně jako rozum a láska. Špatný čas na omluvy, výčitky nebo na opravy. To co se stalo už nikdy nikdo nezmění. Musí se to vydržet nebo se to alespoň musí zkusit. Každý den si ráno říkám, že to vzdávám, ale každý den to vydržím a zvládnu. Někdy se mi chce víc, jindy vůbec.
Měl jsem se prát, měl jsem mu dokázat, že na to mám. Měl jsem rozdrtit tu jeho aroganci. Měl jsem jí dokázat, že na to mám. Neudělal jsem to, teď nad tím přemýšlím, ale v podstatě je to už stejně jedno.
Žádné komentáře:
Okomentovat