Zahříván krásou

Najednou jsem se cítil tak hrozně sám jako snad nikdy. Dřív jsem měl věčně špatnou náladu a pocit, že nic nevychází tak, jak bych chtěl, ale potom jsem pochopil. Umět si život užívat, může být tak jednoduché, ale přece to není zadarmo. Tenkrát, a ještě dlouho potom, mě zase po dlouhé době ovládly ty pocity, co jsem míval. Bylo zvláštní, že i když mi samozřejmě celou tu dobu nechyběly, líbilo se mi tam stát, tupě zírat na do nebe, které rozvíjel moje staré myšlenky do nových konců. Věděl jsem, že právě začíná něco nového, něco, co jsem ještě nezažil, nevím jaké to bude, ale je to něco, na co se těším. Dlouho potlačovaný a skoro zapomenutý smutek. Rány se zacelí, z ran se stanou jizvy, ale jizvy nikdy nezmizí. Stačí málo a rána znova krvácí.

Oba extrémy v jednou dni. Euforie z radosti vzápětí vystřídá stesk, bolest a prázdná slova. Myšlenky, které nekončí, možná proto že nikde nezačínají, jen přicházejí a odcházení. Někdy mě napadne něco, co se mi zalíbí natolik, že se tím chci řídit, ale všechno se tak strašně rychle mění a člověk se neustále potřebuje přizpůsobovat. Já se přizpůsobuji sám sobě, tomu jak se cítím, tomu jak to chci. Stal jsem se tím, čím jsem vždycky chtěl být, člověkem, který nic necítí, kterého nic netrápí. Je to iluze? Můj výmysl? Já tomu ale věřím na tolik, že jsem ochoten v téhle lži žít, vím, že je to lež. Ale předstírám, že je to pravda a nic mě netrápí. Chci věřit lžím, protože lži tu jsou aby zatajily strašlivou pravdu. Jsou meze, kde přestávám chápat, v takovém okamžiku si vymýšlím svojí (lepší) neskutečnou skutečnost. Ať už to zní jakkoliv, já se potom cítím mnohem lépe. Nejde tu o to, co si o mě myslíte, jde tu o to, jak se cítím a věřte mi, že já se cítím dobře.

Když jsem odcházel, chtěl jsem se ještě na chvilku zastavit, popřemýšlet. V hloubi toho všeho jsem cítil pocit naplnění, i přes tu bolest. A to je to, co se mi na tom všem líbí nejvíce: Být na dně, ale přitom být zahříván celou tou nezměrnou krásou.