Bylo krásné nedělní odpoledne, sluníčko svítilo a na nebi nebylo ani obláčku. Park vypadal nádherně, koruny stromů byly jako ze zlata a zlatým listím byla pokryta i celá zem. I přesto že bylo teplo, měla na hlavě čepici a ruce vražené hluboce do kapes. Venčila svého psa, tak jako každý den. Procházela se parkem a dýchala atmosféru babího léta. A pak ho náhle spatřila. Muž v černém kabátu, sedící na lavičce pod velkým kaštanem. Přesně takhle si ho zde všimla už minulý týden, seděl a rozhlížel se ze strany na stranu. Asi na někoho čeká, pomyslela si. Prošla okolo něj a pokračovala dál po cestičce.
Muž seděl dál, jen občas pohnul hlavou ze strany na stranu, aby se rozhlédl. Ale nikdo nikde nebyl. Už tu dávno měla být, pomyslel si a podíval se při tom na hodinky. Zafoukal vítr a ze stromu se začaly sypat kaštany, v okolí poletovalo listí.
„Přesně jako minule,“ pronesl muž nahlas, ale více méně pro sebe a opět se rozhlédnul, „čekám tu dvacet minut, ještě deset a jdu pryč,“ uvažoval.
Byl zklamaný, protože se těšil. Už se téměř rozhodl, že nebude dál čekat, když v tu samou chvíli vyšla ze zatáčky žena se psem. Teď se nemůžu zvednout a odejít, vypadalo by to divně, zvažoval se seděl dál. Počkám, až přejde.
V parku na cestě nikdo jiný nebyl. Žena se zastavila u lavičky, na které seděl a tichým hláskem se zeptala, zda si může přisednout.
„Ano ano,“ vykoktal ze sebe muž. Byl tím očividně překvapen.
„Čekáte na někoho?“ zeptala se žena.
„Ano, na kamaráda,“ pronesl muž a rozhlédl se. Při tom, ale myslel na to, co je té ženské do toho, že se takhle vyptává.
„Viděla jsem vás tu už minulý týden, přesně ve stejnou dobu,“
„Ano, to je možné, víte, kamarád je trošku nespolehlivý,“ nechtěl se přiznat, že čeká na dívku, která nepřicházela.
„Není vám zima, bydlím tu kousek, zvu vás na čaj,“ dodala si žena odvahy a ještě do muže koketně dloubla loktem.
„Jste laskava, děkuji, ale budu muset už jít,“ zvedl se a dal se na pochod ven z parku, žena zůstala sedět dál a byla zklamaná. Zklamaná, ale zároveň pyšná sama na sebe, že se dokázala zeptat. Muž si kráčel do cestě a přemýšlel o spoustě věcech, ale hlavně nad dívkou, která nepřišla. Zafoukal vítr a ze stromu se začaly sypat kaštany a jeden z těch kaštanů spadnul muži přímo na hlavu.
Týden na to muž zase seděl na lavičce v parku a čekal. Boule na hlavě se mu již zahojila. Pěkné počasí pominulo, pršelo a dívka zase nikde. Žena se psem doma vyhlédla z okna do zamračeného dne a nikam se jí nechtělo.
Muž seděl dál, jen občas pohnul hlavou ze strany na stranu, aby se rozhlédl. Ale nikdo nikde nebyl. Už tu dávno měla být, pomyslel si a podíval se při tom na hodinky. Zafoukal vítr a ze stromu se začaly sypat kaštany, v okolí poletovalo listí.
„Přesně jako minule,“ pronesl muž nahlas, ale více méně pro sebe a opět se rozhlédnul, „čekám tu dvacet minut, ještě deset a jdu pryč,“ uvažoval.
Byl zklamaný, protože se těšil. Už se téměř rozhodl, že nebude dál čekat, když v tu samou chvíli vyšla ze zatáčky žena se psem. Teď se nemůžu zvednout a odejít, vypadalo by to divně, zvažoval se seděl dál. Počkám, až přejde.
V parku na cestě nikdo jiný nebyl. Žena se zastavila u lavičky, na které seděl a tichým hláskem se zeptala, zda si může přisednout.
„Ano ano,“ vykoktal ze sebe muž. Byl tím očividně překvapen.
„Čekáte na někoho?“ zeptala se žena.
„Ano, na kamaráda,“ pronesl muž a rozhlédl se. Při tom, ale myslel na to, co je té ženské do toho, že se takhle vyptává.
„Viděla jsem vás tu už minulý týden, přesně ve stejnou dobu,“
„Ano, to je možné, víte, kamarád je trošku nespolehlivý,“ nechtěl se přiznat, že čeká na dívku, která nepřicházela.
„Není vám zima, bydlím tu kousek, zvu vás na čaj,“ dodala si žena odvahy a ještě do muže koketně dloubla loktem.
„Jste laskava, děkuji, ale budu muset už jít,“ zvedl se a dal se na pochod ven z parku, žena zůstala sedět dál a byla zklamaná. Zklamaná, ale zároveň pyšná sama na sebe, že se dokázala zeptat. Muž si kráčel do cestě a přemýšlel o spoustě věcech, ale hlavně nad dívkou, která nepřišla. Zafoukal vítr a ze stromu se začaly sypat kaštany a jeden z těch kaštanů spadnul muži přímo na hlavu.
Týden na to muž zase seděl na lavičce v parku a čekal. Boule na hlavě se mu již zahojila. Pěkné počasí pominulo, pršelo a dívka zase nikde. Žena se psem doma vyhlédla z okna do zamračeného dne a nikam se jí nechtělo.
2 komentáře:
kolik asi ženskejch takhle kouká za voknem a nikam se jim už nechce...
tolik lidi je zaslepenych a upnutych na neco co mozna nikdy neprijde..povidka je vesela,ale zaroven smutna, duvtipne je ze kazdy si muze predstavit cokoliv pod tim, co tim chtel asi autor rici.moc pekne
Okomentovat