Mini povídla o jídle, nakupování a bouli na hlavě

Přicházím domů a cítím se být spokojený – pln energie. Lloyd v kuchyni něco vaří a u toho, jak jinak, kouří. Mám sto chutí mu opět připomenout naší dohodu, že v kuchyni se kouřit nebude, ale vzápětí si uvědomuji, že mám taky chuť na nikotin, proto vytahuji z krabičky cigaretu a zapaluji si jí. Najednou začínám cítit jak mi cigareta bere mojí těžce nabytou energii, ptám se sám sebe, proč to tedy dělám. Odpověď není. Nebo zní: nevím. A to jsem ještě včera nekouřil.

Jídlo, které Lloyd připravil, je příšerné. “Co budeme dělat odpoledne?“ ptám se a mám plnou pusu jídla. „Nevím, ale vím, co budeme dělat večer,“ odpovídá Lloyd a kouká se jak jím.
„Co?“
„No, když je zítra ta párty v klubu, tak dneska vyrazíme jinam“
„Kam?“
„Chutná ti to?“ ptá se mě Lloyd.
„Je to dobrý.“ Lžu, kdybych nemusel nejedl bych. Radši bych si vzal suchý rohlík.
„Večer půjdeme za jednou slečnou.“ povídá a oči mu svítí.
„Ty nebudeš jíst?“ ptám se.
„Ne, já ani nechci, nechutná mi to. Dojez to a pojedem už budou čtyři.“
„No a co?“
„Koukej, večer je mejdan u jedno chlápka na bytě, jsme zvaný a říkám ti, tam musím být, je tam prvotřídní slečna…Brácho tu musím mít.“

Zvoní mobil. Lloydův mobil. Trhne sebou a koukne na display, potom zase zpět na mě, tleskne a řekne: “Jedeme musíme nakoupit.“
„Myslel jsem, že odpoledne nebudeme dělat nic.“
„Ty už nebudeš?“
„Je to strašně dobrý, ale já jedl v práci.“
„Nikdy v práci nejíš?“
„Dneska jsem jedl…Pojedem?“

Přijíždíme k nákupnímu centru – jak to stojí nad vchodem a – a s hrůzou zjišťujeme, že parkoviště je narvané k prasknutí a pan hlídač na nás mává, abychom odjeli. „Prosím, kašlem na to,“ apeluji na Lloyda, abychom jeli domů: „Na to nemám nervy.“ „Ale di, kdy se ti tohle zase podaří zažít, zaparkujem o ulici dál a dojdem pěšky.“

Lidi jsou nejspíš úplně šílený. Libují si v tom, v nakupování. Celý týden zběsile pracují a úderem pátečního podvečera a celého následujícího víkendu, ještě s větší zběsilostí, nakupují. Vymýšlí nové a nové věci, které sice nepotřebují, ale myslí si, že ano. Fenomén této divné doby. „Jaká si myslíš, že je nejhorší práce na světě?“ ptá se Lloyd, když jsme zaparkovali a jdeme ulicí do toho pekla. První co mě napadá, je moje práce, ale na druhou stranu, i přesto, že jí nemám rád (neměl bych rád každou jinou úplně stejně – už z principu, že je to práce), i přesto, že se v ní nudím, i přesto všechno jsem na tom docela dobře. „Nevím,“ odpovídám znuděně, připraven na tu zkázu – nakupování v největší špičce. (Dobrý den, mohl byste se divákům představit. „Ano, jsem Pavel Nováček a mezi mé zájmy patří nakupování.“) Nakupují a netuší, že jsou na tom závislý, tvrdí, že ne, ale jsou. Stejně jako já kouřím a netuším, že už není cesta zpět. Potřebuji jim to říct, chci je vysvobodit, zakřičet na ně, zastavit to. Najednou jsem byl i bez posledního štěstí v koutku duše. Nevím proč, kvůli takové banalitě, ale strašně silně to se mnou otřáslo. Jak je to možné, jak se tohle mohlo dít, proč jsou tak tupí. Chápu, člověk potřebuje jíst, a potraviny se dají sehnat zde. Ale tohle je moc, uznejte. Jakoby se všechna potlačovaná úzkost najednou vyjela na povrch. Nebylo to jen z toho pitomého nakupování, bylo to z tohohle světa, ze vší té nenávisti, že vší té nespravedlnosti. Nabylo to ve mně nový rozměr. Vypustilo to ventil mojí nenávisti ke světu. Bolelo mě z toho u srdce. Všechnu špatnost, bolest a můj nikdy nevyřknutý postoj ke všemu, se uvolnil. Napadlo to celé tělo. Inspirace zla. Volný proud asociací. Potřebuji se vybít a tohle je jediná cesta jak. Každopádně jsem to už neudržel, pohled na parkoviště plné aut se zatáhl a já omdlel. Zhroutil jsem se.

Probouzím se Lloydovi v náručí ve světle lampy. Všechno bylo pryč. Uvolnilo se to do prostoru. Za to mě bolest pulsovala v hlavě. Víc než cokoliv jiného, víc než kdykoliv předtím. Nevím co se stalo, nepamatuji si to. Ale připadal jsem si tak sám ztracen ve tmě. Jakoby všechno čemu jsem kdy věřil se najednou rozpadlo. Když se zase rozsvítilo, tak tam byl Lloyd, našel mě – vysvobodil.

„Héj, co je!“ křičí na mě Lloyd a dává mi jednu facku za druhou. V jeho tváři je strach. „Si normální, jdeme, na něco se ptám a ty, najednou, praštíš hlavou o zem.“ Aha, tak to byl důvod bolesti v hlavě. „Ty vole, to byla dobrá šlupka. To jsem ještě neviděl.“

Když se Lloyd dosmál stáli jsme už před vchodem do supermarketu. „To si ze mě snad dělají srandu?“ pronesl Lloyd s úzkostí v hlase. Situace, která ho tak pobouřila, by se dala popsat asi takto: Mnoho lidí a málo košíků. Stáli jsme jako ovce čekající na vypuštění do výběhu. Točí se mi hlava, musím se sednout do bobku. „Chtěl bych jet domů, je mi zle,“ říkám Lloydovi a dělám ty nejsmutnější oči, co umím. „Né, musíme na tu párty, sám tam nemůžu, no dobře mohl bych, ale nechci, ty lidi jsou debilové. Pojď a když ti bude blbě, tak půjdeme domů, jo?“ Je mi blbě. A jsem pořád otřesen z toho, co jsem prožil. Vzdálil jsem se od reality a prožil chvilkový nával úzkosti celého světa. (Vykoupení na pár dalších týdnů. Klidně kraďte, podvádějte a nenáviďte, Tomáš to za vás všechno vyžere – takový jsem měl pocit.)

Stále čekáme ve frontě na vozík, která nebere konce – nebere ani začátku. Kruh lidí, co čekají na smrt, čekají na košík, aby mohli nakupovat, čekají na další prázdný den svých prázdných životů. Dobře jim tak. Nevím, kde se ve mně bere ten pesimismus, ale je tu a pryč se mu nechce. A to jsem býval takový hodný chlapec.

Lloyd mě vytrhuje ze mého rozjímání a znovu se ptá, jestli vím jaké je nejhorší povolání na světě. Odpovídám, že nevím. (Cestujeme časem?) „Tak poslouchej, tuhle jsem byl na veřejných záchodcích na nádraží. Pracoval tam pán. Seděl u stolku a když jsem vešel, zeptal se kabinku nebo pisoár?“ Lloyd se směje až se lidé před ním otáčejí a s úžasem ho pozorují. Lloyd mlčí a pozoruje lidi se stejným úžasem, až to nevydrží a otočí se zpět po směru smrti. „No,“ pokračuje Lloyd jako by se nic nestalo, „tak říkám, že pisoár postačí. Pán po mě chtěl pět peněz. Chápeš, kdyby tam dali takovej ten automat, ten pán tam bejt nemusí, sice by neměl práci, ale tohle je fakt nejhorší práce na světě. Stejně ho tím automatem jednou nahradí, všechny nás nahradí roboti. Degradace člověka na stroj“ Je mi to jedno, bolí mě hlava a chtěl bych si lehnout. Chápeš to! Bolí mě hlava, dej mi pokoj! Navenek se však decentně usmívám a pokyvuji bolavou hlavou. „Ty máš problémy,“ pronesu na konec.

Konečně jsme na řada. Ale zbyl na nás pouze vozík pro maminky s dětmi. Vozík ve tvaru helikoptéry. Je sice menší než originální košíky, ale bereme, nechceme dál čekat. Lloyd se zkouší nacpat do helikoptéry, ale nedaří se, jsou dělané tak na tří až šestileté děti. Táhnu helikoptéru před sebou, držím se za bouli na hlavě a přemýšlím jak odsud pryč. Lloyd si vykračuje svérázným krokem před námi (já a moje obří boule). Hází do košíku jedny bramborové čipsy, druhé bramborové čipsy, třetí bramborové čipsy…Zaposlouchal jsem se do rytmu svého srdce, cítím ho totiž tepat v bouli. Bum bum, další čipsy, bum bum a další čipsy. Věci, které Lloyd chce vzít na párty se přestávají do vozíčku vejít, proto je dáváme do kokpitu helikoptéry. Vodky, rumy a další a další lihoviny. „To ani tam nic nemají, že všechno kupuješ?“ ptám se, když ho vidím, jak vymýšlí další a další kombinace, jak to tam naskládat. „Ale jo, ale chlast se neztratí, když vidím ten tvůj otrávenej ksicht, tak chápu, že už zase dlouho nakupovat nepojemem. Dáme si to doma do baru.“

Takový krásný rodinný výlet.

Kříž a pomlázka - Velikonoční úvaha

Proč Velikonoce v povědomí lidí ztrácejí na síle? Je to dobou nebo námi?

Lidé samozřejmě nezapomínají, že tu Velikonoce jsou. Důležitou roli sehrává komerce. Jako děsivý mor drží už i tyto svátky pevně pod svojí mocí. Nejen supermarkety, ale i sebemenší obchůdek vystaví za účelem vyšších tržeb všemožné, Velikonocům typické ozdoby. Toho, že prodejce láká na stejné výrobky, jako po celý rok, si všimne jen málokdo. Velice mi to připomíná Vánoce – (z křesťanského pohledu méně významnou událost, ale lid je má raději) Místo čokoládových Mikulášů se však výlohy hemží usmívajícími se zajíčky (čokoládovými), plastovými vajíčky a kýčovitými kuřátky.

Skutečnost je taková, že ani já sám Velikonoce moc neslavím. K snídani si dám beránka, kterého upekla maminka, spíše symbolicky zajdu za babičkou pro cukrovinky a po zbytek dne se povaluji na gauči, v případě pěkného počasí zajdu s kamarády ven.

Jako malý kluk jsem k smrti nesnášel stát s pomlázkou v ruce na prahu bytu svých kamarádek a spolužaček a přeříkávat ohrané „Hody, hody, doprovody…“. Ani slečnám ve dveřích to určitě nebylo dvakrát příjemné. Nedokážu vyjádřit, jak jsem rád, že už mě dnes nikdo do ničeho podobného nenutí. Mé děti si tím ale také projdou. Budu chtít, aby si zvyk, který respektuji, vyzkoušeli na vlastní kůži.

Televize i rozhlas připomenou, stejně jako každý rok, co se vlastně Ježíšovi stalo. Noviny i časopisy všeho druhu mají o speciální rozšířenou přílohu postaráno. Pro nás, pohany, jsou Velikonoce dny jako každé jiné. Někteří z nás nemusí do práce, což se může stát důvodem k radosti. Nebo naopak. O Velikonočním pondělí jsem navštívil nákupní centrum. Poměr nakupujících vůči personálu obchodu byl značně nevyrovnaný. Přesila zaměstnanců působila nepříjemným a tak trochu nervózním dojmem. Nedivte se, závist je běžnou lidskou vlastností. Pokud ale zapřemýšlíme, za každou odpracovanou hodinu během státního svátku náleží zaměstnanci hodinová průměrná mzda. Tak prosím přinejmenším o úsměv!

Už jednou jsem se zmínil o televizi. Docela mě překvapila veřejnoprávní televize, která zařadila na Velikonoční pondělí do hlavního vysílacího času kontroverzní snímek amerického herce, nyní producenta a režiséra Mela Gibsona Umučení Krista. Dokonce v původním znění s titulky. Osobně nevím, co si myslet. I když autority katolické církve označily tento film za věrohodně zpracování Bible, nesoustředil se Gibson na Kristovo učení, nýbrž na zdrcující tělesné utrpení, jemuž byl Syn Stvořitele vystaven. Podle reakcí nejsou řadoví věřící s onou brutalitou ani trochu spokojeni.

Průměrný člověk žijící ve městě se dnes asi těžko pozastaví a popřemýšlí o podstatě Velikonoc. Maximálně, pokud má děti, nabarví vajíčka. Ale lidé už dnes nevěří v nic. Pochybuji, že věří v sami sebe. Na druhou stranu, líbí se mi zvyklosti dodržované na vesnicích. Je to samozřejmě spojené se slávou „vítání jara“, ale oproti jiným státům jsme barbaři. Nejen, že slaví jak diví, ale všichni hlavně vědí a chápou, co že to vlastně slaví.

Co říci závěrem. Velikonoce jsou tradice, která by se měla dodržovat, protože když lidé v nic nevěří, měli by se držet tradic.

Krajina v českém umění 17. - 20. století

Cesta krajinou

Krajina v českém umění, a to od začátků až po současnost, je k vidění ve stále expozici obrazů v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Můžete si zde prohlídnout stovku různých výjevů od těch nejznámějších českých krajino malířů.

Výstava je jako časová osa, začíná v polovině 17. století, kdy se pomalu v malbě začínají objevovat první známky krajiny. Sám mám na mysli úplně první obraz výstavy – pochází z roku 1653 a jeho autorem je Karel Škréta. Řekl bych, že tento obraz se ničím nevymyká ze své doby. Čechy v této době byly barokní a na malbě je to zcela zjevně poznat. Krajina zde slouží pouze jako kulisa pro děj, hlavním motivem obrazu jsou zde postavy.

Čas postupuje dál a postavy na obrazech se zmenšují a postupně mizí a my stále stojíme na začátku výstavy, to nejlepší je před námi. Romantismus zahýbal českým malířstvím stejně jako světovým. Najdeme zde mnoho výjevů z bouřek, rozvodněných řek nebo fantaskní krajiny. Až téměř do konce devatenáctého století můžeme obdivovat monumentální a onou dech beroucí krásu obrazů. Téměř všechny až na pár výjimek jsou vytvořeny za pomoci oleje a plátna. A naprosto všechny jsou dílem jedinečným, neobyčejným a unikátním.

Od devatenáctého století se umění může pyšnit novým objevem – fotografií. Ale je fotografie skutečně umění? Myslím ve srovnání s něčím jako je dobře namalovaný obraz. Když pomineme portréty, které je zcela jednoduší a rychlejší vyfotografovat nežli namalovat, tak vztahuji otázku na krajinu. Malíř si může domýšlet, může improvizovat, zkrášlovat. Malíř si může dovolit cokoliv. Ale je jasné, že proti fotografii neměl šanci. Umělec si musel vymyslet nový způsob zachycení. A v tomto bodu se umění, malířské umění, začíná ubírat naprosto jiným směrem. Kdo dnes ještě maluje „realitu“? Útěk do abstraktnosti a fikce nám někdy může připadat nepřehledný nebo nepochopený. U spousty dnešních děl se naskýtá otázka, zda umělec opravdu zvládl svou představu nebo jestli výsledek je skutečně záměr.

Ale zpět k výstavě: Věc která mě skutečně nadchla a vnitřně sugestivně oslovila má název „Bojiště v zámeckém parku Belloy“ a tento obraz namaloval Otakar Nejedlý (olej na plátně). Je to pravděpodobně největší malba výstavy. Obraz tak veliký, že by vám bezesporu pokryl celou jednu stěnu v obývacím pokoji. Na jednu stranu vypadal jednoduše – pár pahýlů stromů a vznášející se červený dým, který pokryl celou velikou plochu. Na stranu druhou, ale vyvolává symboly a představy. Měl jsem čas chvilku stát a přemýšlet. Konec světa. Rudé plameny ničí celou úrodnou zem. Bojiště prolité krví nepřátel, ale také krví naší. Zpustošená země, která se z posledních sil snaží vymanit z té strašné agónie.

To byl ten zlom, dále je to už jen bláznovství. Zajímalo by mě, co by asi na součastné umění řekli třeba Hartmann nebo Mánes. V poslední místnosti stál projektor, promítal na parkety podlahy zelené klikaté čáry a z reproduktoru se ozývalo hučení. Ale ne hučení větru, nebo vody, ale takové mechanické hučení. Umělecké dílo? Chytrý nápad, ano, bezesporu, jen šlo jen o to, kdo bude první. Světelná projekce se nám vybaví ve spojení s nějakou show nebo koncertem. Autoři ale třeba předběhli dobu, jednou to bude umění. Kam to všechno spěje nikdo neví, třeba je dnešek jen přípravou pro něco ještě modernějšího a ještě lepšího, tak jako bylo reálné zachycení krajiny předzvěstí fotografie.

Expresionismus - Křičte ústa !

Citlivé umění

Postřehy z výstavy, která již proběhla. 29.11.2006 - 4.3.2007

Druhé patro Městské knihovny v Praze, kde se výstava konala, je opravdu velni rozlehlé a exponátů se zde nacházelo nespočet. Jak jsem putoval z jedné tématické místnosti do druhé, pomalu jsem se ztrácel a zapomínal, co už jsem viděl a co mě ještě čeká. Ztrácel jsem přehled o čase, ale v dobrém slova smyslu. Výstava Křičte ústy! byla jedna z těch nejpovedenějších, co jsme kdy viděl. Svět plný expresionismu, plný apokalyptických katastrof a také plný mystického úžasu. Na konci jsem byl celou tou sociální nespravedlností úplně vyčerpaný. Přelom a začátek dvacátého století musela být hrozná doba – pokud člověk nebyl bohatý továrník.

Expresionismus je ukázka toho, co vše je lidský mozek schopen vymyslet. Tam, kde se konvence zastavují, expresionismus začíná. Skutečnost ustupuje do ústraní a vnitřní svět se stává realitou. Dovolte si cokoliv, upusťte uzdu fantazii, nechte se ovládnout perverzí. Život nestojí za to, abyste pořád jen poslouchali, křičte, běžte proti proudu. Odměnou nebude sláva, ale nejspíš ještě větší utrpení. Chápu, není to radostná představa, ale třeba vás jednou někdo docení.

Kdybych si měl vybrat obraz, který na mě zapůsobil opravdu expresivně, tak mám dva horké (naprosto odlišné) kandidáty. Prvním je Antonín Slavíček a konkrétně jeho obraz Pohled na Prahu od Ládví. V životě jsme neviděl větší plátno. Obraz byl širší než já delší (a to mám, prosím, skoro dva metry). Zobrazoval přesně to, co název napovídá. Pohled na Smíchov v roce 1908. Ráj továren a komínů, krok lidstva kupředu, ještě blíž zkáze. Zotročení člověka, ubití lidskosti. Na druhé straně také zobrazoval kus nezkažené zelené země, z které se malující na město díval. Obraz v životní velikosti? Chrlící komíny, pokrok, v té době to musel být zcela určitě uchvacující pohled. Druhý obraz je zcela z jiného soudku, oproti prvnímu je malinký, skoro k přehlédnutí, ale právě při pohledu na něj se rozvíjela moje exprese. František Kaván – Rozlitina kalné vody z tání (1892). Pár vystižných šmouh, které ve třetině obrazu utne šedé nebe. Jednoduchost může být tak geniální. Dole abstrakce nahoře naprostá realita. Na Slavíčkově plátně se dá pokaždé objevit něco nového, nějaký nový motiv, malý baráček někde v vzadu. Kdežto na obrazu Kavána je vše na první pohled jasné. Přesto jsem jej zkoumal dlouze. Nehledal jsem zapadlé baráčky, ale myšlenky.

Co říct na závěr: Výstava ještě nějaký ten týden potrvá, jestli půjdete okolo a budete mít čas a náladu, zajděte se podívat. Vím, času je málo. Ale pak stačí mít náladu. A i když budete nevyspalí a protivní, možná právě to je to pravé rozpoložení na tuto ponurou, ale velmi podařenou výstavu. Život v té době nebyl lehký, tak proč by umění, jakožto zrcadlo doby, mělo být jemné.

Nevyhnutelné

A svět to nevydržel a začal plakat, nezastavitelná síla se uvolnila a všechno se zastavilo, všechno skončilo.
Tak blízko bylo vítězství, na dosah ruky.
A teď prohnilý svět je poražen.
Kdo je vítěz?
Kdo to vydržel do konce?
Avšak ti, co porazil svět najednou zjistili, že není kde žít, není na čem znovu stavět.
Zřezali si větev sami pod sebou.
A ten dlouhý pád hluboko do jejich prohnilých srdcí je nezastavitelný.
Nevyhnutelný.
A co bude potom?
Přece nic, co může přijít po konci jiného?
Kráčet do tmy a nesmět se ohlédnout, oči mít zavřené (myslíš, že když je otevřu, něco uvidím?) Jsou věci, které přetrvají a je možné je najít.
Je to složitá a zvláštní cesta, ale existují lidé, kteří to zvládli, zvládnou.
Věřím, že to ještě někdo dokáže.
I přesto všechno já stále věřím.

Czech Press Photo 07

Žurnalistická fotografie, to je obrovské dílo, ne pouze obrázek na titulní straně novin. A také v sobě skrývá obrovskou moc. Taková fotka v novinách vás může zničit nebo naopak vyzvednout. Vše záleží na fotografovi. Je to ukázka momentálního prožitku. Kdyby to bylo vyfotografováno o vteřinu dřív, nebo vteřinu později, nebylo by to ono. Je to síla okamžiku. Chvilka dokonalosti. Ano, bývá většinou asociována s hrůzou, s válkou nebo s utrpením, ale novinářská fotografie ukazuje život. Život takový, jaký život je.

Czech Press Photo je soutěž pro české a slovenské fotografy a zároveň výstava pro veřejnost. V zájmu nestrannosti posuzuje práce nezávislá, každoročně obměňovaná, odborná, mezinárodní porota. Kategorií a cen je mnoho, ale nejprestižnější je cena za fotografii roku, takzvané Křišťálové oko.

V Křížové chodbě a Rytířském sále Staroměstské radnice v Praze jsou zdi poseté velkými fotografiemi pořízené téměř ze všech koutů světa. Tolik se toho za poslední rok stalo, věci známé, zapomenuté i ožehavé. Věci, o kterých nemáme ani tuchy.

Vítězem se stal Dan Materna z MF Dnes, jeho vítězná fotografie, která visí na čestném místě má bezmála životní rozměry. Působí více než sugestivně. Je zde výjev rozvedených manželů přetrhávající se o dítě. Křik, úzkost a strach to je z té obří fotografie vidět a i slyšet. Ale některé vystavené fotografie jsou ještě drsnější. Například série zobrazující příběh muže s handicapem, který nastupuje do nové práce. Krutá realita proti obrovskému odhodlání, odvaze a chuti po normálním životě. Nebo vrcholem je reportáž z Vietnamu, kde se ještě dnes rodí třetí generace dětí s nejbizardnějšími tělesnými deformacemi. To vše proto, že Amerika chtěla válku vyhrát a použila chemické zbraně. Ale fotografové si také všímají i krásné nezkažené přírody, zvířat nebo lidovému umění. Po všech těch hrůzách, co se okolo dějí je to příjemná změna.

Je příjemné vidět, že práce českých a slovenských fotografů se dokáží vyrovnat světové úrovni. Slušelo by se jim popřát, ať se jim práce i dále daří, ať mají rychlý stisk nebo naopak velkou trpělivost při čekaní na pořádný úlovek. Při čtení novin si asi nikdo neuvědomí, jak těžké je pořídit skvělou fotografii, ale když jste na výstavě těch nejlepších, je lehké to pochopit.

Vladimír Boudník, vynálezce slova explosionalismus

Vladimír Boudník byl výjimečný člověk. Byl to jeden z hlavních představitelů českého undergroundu padesátých a šedesátých let. Ohromoval svojí originalitou. Vymyslel si svůj vlastní nenapodobitelný umělecký směr, který pojmenoval explosionalismus. Je to více než úžasné, že si někdo v poválečných letech dokázal najít svůj vlastní ostrůvek uprostřed politického šílenství. Je obdivuhodné už jen to, že se někdo dokáže vypořádat s něčím takovým jako je válka. Boudník byl za války nacisty nasazen na nucené práce. Trauma, které si moje generace nemůže prožít. Díky Bohu za to!

Vladimír Boudník byl profesí nástrojař a dílenský rýsovač a právě z tohoto svého povolání čerpal při uplatňování svého vlastního směru. Odstřižky plechu, zlomené pilníky, matky, šrouby, raznice či kusy litiny, odpadlé při zpracování kovu, vlisovával a vtloukal do plechových plátů, které pak propaloval autogenem, škrábal do nich důlčíkem a rydlem a tloukl do nich kladivem. Z takhle vzniklých matric pak tiskl své grafické abstrakce, které dotvářel ještě poté, co vyšly z tiskařského lisu. Často pracoval s magnety, byl fascinován chováním kovových pilin na plátech železa, které bylo podložené magnety. Kovové piliny se za pomoci magnetických siločar uspořádávaly do vějířků a tvořily nejrůznější obrazce.

Dále by se explosionalismus dal charakterizovat jako svět emocí, které mají probouzet k životu a vymítit ďábla nebo také jako alternativní výtvarný postup lyrické abstrakce. Dala by se určitě vymyslet celá řada vysvětlení, ale společná mají vždy slova jako „inovace umění“ nebo „proměna současné malby“. Boudník do dnes nebyl překonám a stále je inspirací. Otevřel oči mnohým výtvarníkům právě svými nekonvenčními technikami. Jeho abstrakce a plastiky byly plné barvy, emocí a pocitů autora. Zároveň byl (na rozdíl od většiny současných umělců) mravní, bez nároků na slávu. Nepodléhal módním trendům a netvořil si vlastní.

Boudník pracoval s továrně, miloval to. Miloval stroje a nacházel v nich svojí inspiraci. V ocelárně se dokonce seznámil s Bohumilem Hrabalem a stal se jeho věrným přítelem. Bydleli spolu. Boudník se stal předlohou některých Hrabalových literárních postav a ve filmu Perlička na dně (1966) si Vladimír Boudník dokonce zahrál sám sebe. A tím se dostáváme k tomu, jak komunistický režim snášel Vladimíra Boudníka. Nesnášel. Boudník byl underground. V Československu měl za celý svůj život jen jednu jedinou výstavu. Zato ve světě sklízel potlesk. Byl „objeven“ na Expu 58 v Bruselu. Jeho výtvory se dostaly až do New Yorku. On sám žádnou svoji velkou výstavu nezažil. Do světa se podívat nemohl a jedinou radost mu přinášelo, když mohl nějaký svůj obraz darovat kamarádům nebo spolupracovníkům.

Boudník rád a často experimentoval. Byl tím doslova posedlý. Nejprve si vyzkoušel téměř všechny výtvarné techniky a poté začal experimentoval sám na sobě, sám na svém zdraví. Schválně málo spal nebo například jednu dobu jedl jen chléb. Snažil se ze sebe dostat co nejvíce, ale podlehl tomu a začal více a více obětovávat. Svůj život zakončil tím, že se oběsil. Stalo se tak v prosinci roku 1968 na klice od dveří, když opět zkoušel, jaké pocity bude mít při přiškrcení. Tentokrát se z oprátky ale včas nedostal.

Jeho výstava v domu U Zlatého prstenu mapuje začátky explosionalismus, jehož zásady sám sepsal v Manifestech explosionalismu. Ukazoval tak sílu umění na oprýskaných zdech pražských domů. Expozice ukazuje, že doutník nebyl pouze grafik a malíř, ale že také psal básně a prózu. Dále se na výstavě objevovaly nejrůznější skici nebo drobné grafiky, ale ty měly spíše doprovodný význam. Důraz je kladen na literární část. Vystaveny jsou texty různých manifestů a apelů. Boudník sepsal vlastní samizdatovou edici, která obsahuje jeho básně, deníkové záznamy a ukázky korespondence s přáteli. A právě do těchto dopisů Boudník vkládal své fotogramy, drobné skici a miniaturní grafiky.

Znavený

Stojím a koukám přesně do prostřed nebe.
Je tam slunce,
zrovna ve svém nejsilnějším svitu.
V nejlepších letech svého jednodenního života.
Stojím a čekám, až oslepnu.
Už?
Světlo tma, světlo tma, světlo tma,
pořád dokola.
Bolest.
Oči pálí.
Čelo se potí.
Už !

Jen ona a on

Byl krásný letní den, když se poznali. Okouzlila ho. Byla krásná. On s celou svojí partou si vyjel k vodě. Opalovali se, koupali se, užívali si volných dnů. O kousek opodál se opalovaly dvě dívky. Cele odpoledne po ní pokukoval a jejich pohledy se častokrát spojily. Zpočátku vždy oba ucukli, ale když už se tak mělo stát asi po desáté, usmála se na něj a on jí úsměv vrátil. Přátelé ho naváděli, aby za ní šel. Udělal to. Párkrát si spolu večer vyrazili a výborně si rozuměli. Seznámil jí se svými kamarády a i jim se velice zamlouvala. „Vidíš, ještě že si tam šel,“ plácali ho po zádech a smáli se. „Dobře sis vybral,“ konstatovala jeho matka, když jí byl představit. Ze všeho nejvíc na ní miloval to, jak moc miluje ona jeho. Ona nikdy neměla tak velkou partu kamarádů, kteří by se měli tak rádi, zapadla dobře a byla ráda. „U mě ve škole a teď v práci je každý na každého jenom hnusnej,“ říkávala. Celá parta se pravidelně sházela. Bylo to pro něj všechno, vídat přátelé téměř každý den a žít se svojí láskou. Jak je všechno jednoduché, když se člověku daří.

„Co kdybychom se odstěhovali na venkov,“ řekla mu jednoho večera, když se vrátil z práce, „můj děda tam má domeček, ale umřel a teď je tam prázdno, byla by to paráda,“ oči měla sklopené a hledala něco v atlasu. Byl z toho trochu vyveden z míry.
„Podívej, tady to je,“ a ukázala na mapu. Byla to vesnička na druhé straně republiky.
„No,“ začal pomalu, protože viděl, jak je do toho zapálená, „abych pravdu řekl, tak nevím. Máme tady přátelé, práci, nemůžu to jen tak opustit.“
„Ano, to chápu, ale budeme tam spolu, jen ty a já, bude to skvělý.“
„Tady jsme taky spolu jen ty a já,“ pomyslel si a pořád nevěděl, co jí to napadlo.
„Nechci opustit své přátele, a navíc…“
„Ty tvoji proklatí kamarádi,“ přerušila ho, „pořád mluvíš jen o nich, jako by si nic jiného neznal,“ dodala útočně.
„Mám jich plný zuby,“ řekla a poprvé za celou tu dobu, co tam stál se na něj podívala. Její pohled byl zvláštní, nebylo v něm nic z její krásy, ba naopak, vyzařoval zlobu a nenávist.
„Co máš proti mým kamarádům, myslel jsem…“
„Strašně mě štvou, vůbec mě to s nima nebaví,“ opět ho nenechala domluvit.
„Proč mi to říkáš až teď, myslel jsem, že je máš ráda, proto tě beru pořád sebou, abychom byli všichni společně,“ zvýšil i on hlas.
„Já je ale ráda nemám, snažila jsem se, ale nejde to. Chci být s tebou, proto s váma pořád chodím.“
Rozhovor se dál vedl ve stejném tónu, a když potom ležel v posteli, pořád na to musel myslet. Dobře, říkal si, když je nemá ráda, tak už jí nikam brát nebudu. Myslel si že tímhle je všechno vyřešeno.
Pár dní trvalo, než se všechno vrátilo do stavu předtím večerem, ale už na to skoro nemyslel. Kamarádům vysvětlil její absence tím, že má teď málo času, a (jak i on sám doufal) že to přejde a zase je brzo navštíví.

Když zase jednou přišel domů z návštěvy přátel, našel jí opět nad atlasem. „Kde si byl?“ zeptala se, aniž by se na něj podívala. Vysvětlil jí, že s kamarády, a že jí pozdravují. Díval se na ní a čekal, že jí to udělá radost, že si na ní vzpomněli. Ale ona na něj vzhlédla a začala téměř křičet: „Nemám je ráda, kašlu na ně, a nepřeji si, aby si se s nimi stýkal.“
„Prosím?“
Zopakovala větu a začínala rudnout v obličeji. Nechápavě na ní koukal a v duchu si ty slova opakoval. Potom také ztratil trpělivost a vykřikl: „Tak to teda ne, ty lidi znám skoro celý život a nechci se jich vzdát jen proto že jim nerozumíš a že chceš pryč.“
„Ne, to ne,“ obrátila najednou a začala se omlouvat, „promiň, já to tak nemyslela, nezlob se na mě, miluji tě, nesmíme se hádat.“

Byl z toho v šoku, ptal se jestli nemá nějaké problémy, jestli jí může nějak pomoct, ale ona stále naříkala. Uklidnila se, až když řekl, že jí odpouští a že se vlastně nic nestalo.
Po této události, už se rozhodl, že přátelům všechno poví a poradí se s nimi. Pak měl ale moc práce a hodil to za hlavu, všechno se zase zdálo být v pořádku.

„Odstěhujeme se,“ řekla najednou z ničeho nic, když už leželi v posteli a on si myslel že spí. Opět jí vše vysvětlil, že nechce, že je tu spokojený.
„Dobře,“ převalila se a usnula.

Druhý den v práci vzal do ruky telefon a volal kamarádovi, chtěl se s ním sejít a vše mu říct, potřeboval radu, přestávalo se mu to líbit. Nikdo telefon nezvedal a když se mu kamarád neozval ani po dvou hodinách začal mít nepříjemný pocit. Zkusil to ještě jednou a potom ještě dalšího kamaráda, ale ani ten telefon nezvedl. Teď už to bylo pořádně divné a do konce pracovní doby nedokázal myslet na nic jiného než, co se asi děje.

Když večer otevřel dveře od bytu, první co viděl byla ona. Zrovna prudce zavírala dveře do obýváku a cukla sebou. Potom se k němu otočila a unaveně se usmála. Na tváři měla pár nepatrných kapek něčeho červeného.
„Co se děje?“ zeptal se a dál jí zkoumal pohledem, všiml si stejná červená barva je i na klice a jejích rukou. Až moc byla ta barva červená.
„To je krev?“ zeptal se a znovu dodal, „co se tu děje!“
„Neboj se, všechno bude teď už v pořádku,“ začala pomalu mluvit a bylo vidět, že v pořádku není nic, „zabila jsem je, zabila jsme je všechny.“
Oči jí svítily pýchou, byla na sebe pyšná. Natahovala po něm zkrvavenou ruku a on se jí díval do očí. Udělala krok k němu a ruku měla pořád nataženou, kapala z ní ještě krev.
„Obejmi mě,“ zaskřehotala a usmála se. Couvnul dozadu. Najednou se zastavila. Úsměv zmizel, padla na kolena a začala plakat, plazila se k němu a pořád dokola opakovala: „Promiň, promiň.“ Neměl kam utéct, doplazila se po kolenou k němu a krvavýma rukama ho chytila za nohu a přivinula se k ní.
„Miluji tě, odjeď se mnou, prosím. Budeme teď pořád spolu.“

Odstrčil jí a šel se podívat do zavřeného pokoje. Byli tam všichni jeho přátelé, byli mrtví, leželi na hromadě a všude byla krev. Zavolal policii. Krčila se v koutě a pořád plakala a opakovala: „Promiň, moc mě to mrzí, ale já chci být s tebou, neopouštěj mě.“

Fila na Hrad, aneb život umělce

Výstava Emila Fily se uskutečnila v jízdárně Pražského hradu. Život Emila Fily musel být opravdu těžký a jen tak někdo by to zcela jistě neunesl. Nedovedeme říct, co asi malíř cítí, když maluje obraz, který je dnes tak vzácný. Bohužel náš pouhý pohled neodhalí vše. Neodhalí, co se skrývá v pozadí. Ale to je to krásné, to je ono, proč nás umění přitahuje. A pro Filu to byl existencionalismus, jehož kouzlu propadl už na začátku 20. století.

Snažil se zachytit skutečnost pomocí dojmů, pocitů. V expresionismu šly konvence stranou a čím více bylo umění sugestivní a novodobé, tím více si získával Fila uznání. Stal se členem skupiny Osma. A právě obrazy z této doby byly k vidění ihned po vstupu do jízdárny Pražského hradu.

Netrvalo dlouho a ve Filově díle se začínají objevovat prvky kubismu, nejprve jako kuboexpresionismus a poté už naplno ovlivněný Pablem Picassaem. V té době, maluje Fila hlavně zátiší, ale také vytváří sochy. Roky běží a válka se neúprosně blíží, ale ještě před první světovou válkou se Fila stihl oženit. Ale také musel stihnout prchnout do Holandska. V této době, již není členem skupiny Osma, ale Spolku výtvarných umělců Mánes. Díky tomuto spolku, kterému zůstal věrný až do smrti, se českým umělcům otevřely nejen obzory, ale také hranice. Ještě před válkou se mohli se podívat do Paříže, poznat onu atmosféru a objevit zde nové umělecké hnutí.

Výstava plyne, stejně jako Filův život a jeho díla tu visí seřazené a s popiskami. Složité kubistické obrazy mohou u člověka s představivostí evokovat téměř cokoliv.

Po válce se Fila vrátil do Československa a podílel se na budování nového samostatného státu. Samozřejmě stále intenzivně maluje. Vytváří různé cykly, například cyklus zápasů Héraklových, cyklus českých a slovenských lidových a především cyklus Boje a zápasy. Všechno to jsou reakce na hrozbu fašismu, která visí nad Evropou jako předzvěz něčeho destruktivního.

Prozíravost ale Filovi k ničemu nebyla a hned první den druhé světové války byl odvlečen do koncentračního tábora. Zde samozřejmě nemohl malovat obrazy, ale nevzdal se a bojoval na své vlastní frontě. Napsal řasu teoretických textů a dokonce i několik básní. Koncentrační tábor a i celou válku jako jeden z mála přežil, i když s podlomeným zdravím. A jakoby se nic nestalo začal opět malovat jako ve třicátých letech před válkou. Ale zcela určitě nezůstal nepoznamenaný, něco takového nemůže nechat člověka klidným. Fila se sice nejvíce zajímal o zátiší, ale párkrát se vrátil k motivu koncentračního tábora např. (Osvobození Buchenwaldu, 1947). A poté, až do své smrti, vytvářel krajinomalby.

Teď to vypadá jakoby malíř umřel a výstava skončila a dál už nebude nic. Ale naopak, toto je začátek, mělo by se připomínat jak dílo tak i život těchto velkých umělců. To oni změnili umění a pozvedli První republiku výš než kdokoli a kdykoli před nimi, po nich.