Krajina v českém umění 17. - 20. století

Cesta krajinou

Krajina v českém umění, a to od začátků až po současnost, je k vidění ve stále expozici obrazů v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Můžete si zde prohlídnout stovku různých výjevů od těch nejznámějších českých krajino malířů.

Výstava je jako časová osa, začíná v polovině 17. století, kdy se pomalu v malbě začínají objevovat první známky krajiny. Sám mám na mysli úplně první obraz výstavy – pochází z roku 1653 a jeho autorem je Karel Škréta. Řekl bych, že tento obraz se ničím nevymyká ze své doby. Čechy v této době byly barokní a na malbě je to zcela zjevně poznat. Krajina zde slouží pouze jako kulisa pro děj, hlavním motivem obrazu jsou zde postavy.

Čas postupuje dál a postavy na obrazech se zmenšují a postupně mizí a my stále stojíme na začátku výstavy, to nejlepší je před námi. Romantismus zahýbal českým malířstvím stejně jako světovým. Najdeme zde mnoho výjevů z bouřek, rozvodněných řek nebo fantaskní krajiny. Až téměř do konce devatenáctého století můžeme obdivovat monumentální a onou dech beroucí krásu obrazů. Téměř všechny až na pár výjimek jsou vytvořeny za pomoci oleje a plátna. A naprosto všechny jsou dílem jedinečným, neobyčejným a unikátním.

Od devatenáctého století se umění může pyšnit novým objevem – fotografií. Ale je fotografie skutečně umění? Myslím ve srovnání s něčím jako je dobře namalovaný obraz. Když pomineme portréty, které je zcela jednoduší a rychlejší vyfotografovat nežli namalovat, tak vztahuji otázku na krajinu. Malíř si může domýšlet, může improvizovat, zkrášlovat. Malíř si může dovolit cokoliv. Ale je jasné, že proti fotografii neměl šanci. Umělec si musel vymyslet nový způsob zachycení. A v tomto bodu se umění, malířské umění, začíná ubírat naprosto jiným směrem. Kdo dnes ještě maluje „realitu“? Útěk do abstraktnosti a fikce nám někdy může připadat nepřehledný nebo nepochopený. U spousty dnešních děl se naskýtá otázka, zda umělec opravdu zvládl svou představu nebo jestli výsledek je skutečně záměr.

Ale zpět k výstavě: Věc která mě skutečně nadchla a vnitřně sugestivně oslovila má název „Bojiště v zámeckém parku Belloy“ a tento obraz namaloval Otakar Nejedlý (olej na plátně). Je to pravděpodobně největší malba výstavy. Obraz tak veliký, že by vám bezesporu pokryl celou jednu stěnu v obývacím pokoji. Na jednu stranu vypadal jednoduše – pár pahýlů stromů a vznášející se červený dým, který pokryl celou velikou plochu. Na stranu druhou, ale vyvolává symboly a představy. Měl jsem čas chvilku stát a přemýšlet. Konec světa. Rudé plameny ničí celou úrodnou zem. Bojiště prolité krví nepřátel, ale také krví naší. Zpustošená země, která se z posledních sil snaží vymanit z té strašné agónie.

To byl ten zlom, dále je to už jen bláznovství. Zajímalo by mě, co by asi na součastné umění řekli třeba Hartmann nebo Mánes. V poslední místnosti stál projektor, promítal na parkety podlahy zelené klikaté čáry a z reproduktoru se ozývalo hučení. Ale ne hučení větru, nebo vody, ale takové mechanické hučení. Umělecké dílo? Chytrý nápad, ano, bezesporu, jen šlo jen o to, kdo bude první. Světelná projekce se nám vybaví ve spojení s nějakou show nebo koncertem. Autoři ale třeba předběhli dobu, jednou to bude umění. Kam to všechno spěje nikdo neví, třeba je dnešek jen přípravou pro něco ještě modernějšího a ještě lepšího, tak jako bylo reálné zachycení krajiny předzvěstí fotografie.