Mini povídla o jídle, nakupování a bouli na hlavě

Přicházím domů a cítím se být spokojený – pln energie. Lloyd v kuchyni něco vaří a u toho, jak jinak, kouří. Mám sto chutí mu opět připomenout naší dohodu, že v kuchyni se kouřit nebude, ale vzápětí si uvědomuji, že mám taky chuť na nikotin, proto vytahuji z krabičky cigaretu a zapaluji si jí. Najednou začínám cítit jak mi cigareta bere mojí těžce nabytou energii, ptám se sám sebe, proč to tedy dělám. Odpověď není. Nebo zní: nevím. A to jsem ještě včera nekouřil.

Jídlo, které Lloyd připravil, je příšerné. “Co budeme dělat odpoledne?“ ptám se a mám plnou pusu jídla. „Nevím, ale vím, co budeme dělat večer,“ odpovídá Lloyd a kouká se jak jím.
„Co?“
„No, když je zítra ta párty v klubu, tak dneska vyrazíme jinam“
„Kam?“
„Chutná ti to?“ ptá se mě Lloyd.
„Je to dobrý.“ Lžu, kdybych nemusel nejedl bych. Radši bych si vzal suchý rohlík.
„Večer půjdeme za jednou slečnou.“ povídá a oči mu svítí.
„Ty nebudeš jíst?“ ptám se.
„Ne, já ani nechci, nechutná mi to. Dojez to a pojedem už budou čtyři.“
„No a co?“
„Koukej, večer je mejdan u jedno chlápka na bytě, jsme zvaný a říkám ti, tam musím být, je tam prvotřídní slečna…Brácho tu musím mít.“

Zvoní mobil. Lloydův mobil. Trhne sebou a koukne na display, potom zase zpět na mě, tleskne a řekne: “Jedeme musíme nakoupit.“
„Myslel jsem, že odpoledne nebudeme dělat nic.“
„Ty už nebudeš?“
„Je to strašně dobrý, ale já jedl v práci.“
„Nikdy v práci nejíš?“
„Dneska jsem jedl…Pojedem?“

Přijíždíme k nákupnímu centru – jak to stojí nad vchodem a – a s hrůzou zjišťujeme, že parkoviště je narvané k prasknutí a pan hlídač na nás mává, abychom odjeli. „Prosím, kašlem na to,“ apeluji na Lloyda, abychom jeli domů: „Na to nemám nervy.“ „Ale di, kdy se ti tohle zase podaří zažít, zaparkujem o ulici dál a dojdem pěšky.“

Lidi jsou nejspíš úplně šílený. Libují si v tom, v nakupování. Celý týden zběsile pracují a úderem pátečního podvečera a celého následujícího víkendu, ještě s větší zběsilostí, nakupují. Vymýšlí nové a nové věci, které sice nepotřebují, ale myslí si, že ano. Fenomén této divné doby. „Jaká si myslíš, že je nejhorší práce na světě?“ ptá se Lloyd, když jsme zaparkovali a jdeme ulicí do toho pekla. První co mě napadá, je moje práce, ale na druhou stranu, i přesto, že jí nemám rád (neměl bych rád každou jinou úplně stejně – už z principu, že je to práce), i přesto, že se v ní nudím, i přesto všechno jsem na tom docela dobře. „Nevím,“ odpovídám znuděně, připraven na tu zkázu – nakupování v největší špičce. (Dobrý den, mohl byste se divákům představit. „Ano, jsem Pavel Nováček a mezi mé zájmy patří nakupování.“) Nakupují a netuší, že jsou na tom závislý, tvrdí, že ne, ale jsou. Stejně jako já kouřím a netuším, že už není cesta zpět. Potřebuji jim to říct, chci je vysvobodit, zakřičet na ně, zastavit to. Najednou jsem byl i bez posledního štěstí v koutku duše. Nevím proč, kvůli takové banalitě, ale strašně silně to se mnou otřáslo. Jak je to možné, jak se tohle mohlo dít, proč jsou tak tupí. Chápu, člověk potřebuje jíst, a potraviny se dají sehnat zde. Ale tohle je moc, uznejte. Jakoby se všechna potlačovaná úzkost najednou vyjela na povrch. Nebylo to jen z toho pitomého nakupování, bylo to z tohohle světa, ze vší té nenávisti, že vší té nespravedlnosti. Nabylo to ve mně nový rozměr. Vypustilo to ventil mojí nenávisti ke světu. Bolelo mě z toho u srdce. Všechnu špatnost, bolest a můj nikdy nevyřknutý postoj ke všemu, se uvolnil. Napadlo to celé tělo. Inspirace zla. Volný proud asociací. Potřebuji se vybít a tohle je jediná cesta jak. Každopádně jsem to už neudržel, pohled na parkoviště plné aut se zatáhl a já omdlel. Zhroutil jsem se.

Probouzím se Lloydovi v náručí ve světle lampy. Všechno bylo pryč. Uvolnilo se to do prostoru. Za to mě bolest pulsovala v hlavě. Víc než cokoliv jiného, víc než kdykoliv předtím. Nevím co se stalo, nepamatuji si to. Ale připadal jsem si tak sám ztracen ve tmě. Jakoby všechno čemu jsem kdy věřil se najednou rozpadlo. Když se zase rozsvítilo, tak tam byl Lloyd, našel mě – vysvobodil.

„Héj, co je!“ křičí na mě Lloyd a dává mi jednu facku za druhou. V jeho tváři je strach. „Si normální, jdeme, na něco se ptám a ty, najednou, praštíš hlavou o zem.“ Aha, tak to byl důvod bolesti v hlavě. „Ty vole, to byla dobrá šlupka. To jsem ještě neviděl.“

Když se Lloyd dosmál stáli jsme už před vchodem do supermarketu. „To si ze mě snad dělají srandu?“ pronesl Lloyd s úzkostí v hlase. Situace, která ho tak pobouřila, by se dala popsat asi takto: Mnoho lidí a málo košíků. Stáli jsme jako ovce čekající na vypuštění do výběhu. Točí se mi hlava, musím se sednout do bobku. „Chtěl bych jet domů, je mi zle,“ říkám Lloydovi a dělám ty nejsmutnější oči, co umím. „Né, musíme na tu párty, sám tam nemůžu, no dobře mohl bych, ale nechci, ty lidi jsou debilové. Pojď a když ti bude blbě, tak půjdeme domů, jo?“ Je mi blbě. A jsem pořád otřesen z toho, co jsem prožil. Vzdálil jsem se od reality a prožil chvilkový nával úzkosti celého světa. (Vykoupení na pár dalších týdnů. Klidně kraďte, podvádějte a nenáviďte, Tomáš to za vás všechno vyžere – takový jsem měl pocit.)

Stále čekáme ve frontě na vozík, která nebere konce – nebere ani začátku. Kruh lidí, co čekají na smrt, čekají na košík, aby mohli nakupovat, čekají na další prázdný den svých prázdných životů. Dobře jim tak. Nevím, kde se ve mně bere ten pesimismus, ale je tu a pryč se mu nechce. A to jsem býval takový hodný chlapec.

Lloyd mě vytrhuje ze mého rozjímání a znovu se ptá, jestli vím jaké je nejhorší povolání na světě. Odpovídám, že nevím. (Cestujeme časem?) „Tak poslouchej, tuhle jsem byl na veřejných záchodcích na nádraží. Pracoval tam pán. Seděl u stolku a když jsem vešel, zeptal se kabinku nebo pisoár?“ Lloyd se směje až se lidé před ním otáčejí a s úžasem ho pozorují. Lloyd mlčí a pozoruje lidi se stejným úžasem, až to nevydrží a otočí se zpět po směru smrti. „No,“ pokračuje Lloyd jako by se nic nestalo, „tak říkám, že pisoár postačí. Pán po mě chtěl pět peněz. Chápeš, kdyby tam dali takovej ten automat, ten pán tam bejt nemusí, sice by neměl práci, ale tohle je fakt nejhorší práce na světě. Stejně ho tím automatem jednou nahradí, všechny nás nahradí roboti. Degradace člověka na stroj“ Je mi to jedno, bolí mě hlava a chtěl bych si lehnout. Chápeš to! Bolí mě hlava, dej mi pokoj! Navenek se však decentně usmívám a pokyvuji bolavou hlavou. „Ty máš problémy,“ pronesu na konec.

Konečně jsme na řada. Ale zbyl na nás pouze vozík pro maminky s dětmi. Vozík ve tvaru helikoptéry. Je sice menší než originální košíky, ale bereme, nechceme dál čekat. Lloyd se zkouší nacpat do helikoptéry, ale nedaří se, jsou dělané tak na tří až šestileté děti. Táhnu helikoptéru před sebou, držím se za bouli na hlavě a přemýšlím jak odsud pryč. Lloyd si vykračuje svérázným krokem před námi (já a moje obří boule). Hází do košíku jedny bramborové čipsy, druhé bramborové čipsy, třetí bramborové čipsy…Zaposlouchal jsem se do rytmu svého srdce, cítím ho totiž tepat v bouli. Bum bum, další čipsy, bum bum a další čipsy. Věci, které Lloyd chce vzít na párty se přestávají do vozíčku vejít, proto je dáváme do kokpitu helikoptéry. Vodky, rumy a další a další lihoviny. „To ani tam nic nemají, že všechno kupuješ?“ ptám se, když ho vidím, jak vymýšlí další a další kombinace, jak to tam naskládat. „Ale jo, ale chlast se neztratí, když vidím ten tvůj otrávenej ksicht, tak chápu, že už zase dlouho nakupovat nepojemem. Dáme si to doma do baru.“

Takový krásný rodinný výlet.