Mark Rothko visí v Mnichově

V těchto dnech vrcholí v německém Mnichově velká retrospektivní výstava amerického tvůrce moderního umění Marka Rothka. Výstavu, která trvá od 8. února, pořádá německá banka ve své Kunsthalle der Hypo-Kulturstiftung. Žijeme v době, kdy si žádná jiná společnost, natož galerie nebo muzeum, nemohou dovolit výstavu takovýchto rozměrů pořádat. Pojištění a transport jednoho Rothkova obraz šplhá pro běžné smrtelníky do nevyčíslitelných sum a těchto obrazů nalezneme na výstavě kolem jednoho sta. Je asi nemyslitelné, aby výstava byla k vidění také v Čechách. Ale můžeme říci, že za posledních dvacet let máme možnost Rothkovo dílo vidět nejblíže českým hranicím právě teď v Mnichově.

Mark Rothko se narodil v Litvě. Když mu bylo deset let, musel s rodinou emigrovat do USA. Zde se společně s Jacksonem Pollockem stali hlavními osobnostmi amerického moderního umění. Mark Rothko na rozdíl od Jacksona Pollocka objevil kouzlo v jednoduché barevnosti. Na začátku zkoušel figurální malbu, ale to jen proto, aby se posunul dál, někam, kde předním nikdy nikdo nebyl. Postavy a předměty se z obrazů začaly vytrácet a Rothko se začal uchylovat k jednodušším věcem na pohled, ale s daleko složitějším smyslem.

Pokud uvidíte Rothkův obraz v knize nebo na plakátu, nikdy nedokážete pochopit jeho poselství. Plátna jsou charakteristická svojí velikostí (i 2,5 metru na 2 metry), nehledě na to, že na reprodukci nemusíme rozpoznat drobné barevné odstíny. Všechno se nějak označuje, tento styl (společně s Pollockovým) jako abstraktní expresionismus. Abstraktní proto, že nikde nevidíme žádnou postavu, nebo výjev děje, je to jen barevná plocha, kterou rozděluje jiná barva. Můžeme nad tím mávnout rukou nebo se můžeme nechat vtáhnout do jiného světa, do světa meditace nebo ještě dál do světa za hranicemi tohoto světa.

Asi nejslavnější obraz výstavy je na první pohled celý černý, ale při hlubším zkoumání pochopíme, že z jiného úhlu, jiného odstupu je obraz ohraničený ještě černější černou. Dvě černé vedle sebe, které nejprve splývají, ale při delším pozorování vystupují. Vrchol abstrakce a také vrchol expresionismu. Není to jen načerněné plátno, je to odraz duše, obraz v obraze.
Stalo se tak v roce 1964. Troufám si říci, že od té doby již umění nezaznamenalo takový převrat, vrchol. Ovlivní vás to. Pohltí vás to. Jsou lidé, kteří před tímto obrazem sedí hodiny a meditují, odpoutávají se od reality a blouzní ve svých vlastních myšlenkách. Mark Rothko byl jedním z nich, postavil si svůj vlastní svět, který ho pohltil.

Další obrazy, ať už předtím nebo po černém plátnu, vyzařují stejnou energii. Jsou to nejrůznější barevné kombinace, kdy se například okraje liší jen v nepatrném odstínu stejné barvy. Plátna jsou dokonale natřena štětkou, ale v rozích jsou schválně zanechány šmouhy, jakoby nedokonalost obrazu. Ale naopak, barvy díky tomu z plátna vystupují, rozplývají se a zase ustupují. Lákají nás vstoupit dovnitř. Neuvěřitelné, co dokáže plocha natřená dvěma barvami. Někdo si může říci, že vezme štětec, natře plátno a dosáhne stejného efektu. Ale je zvláštní, že to ještě nikdy nikdo nedokázal. Mark Rothko byl první a zatím také poslední. Jeho obrazy mají sílu, kterou dokáží předávat. Bohužel autorovi ji dokázali všechnu vzít.

Černé plátno mohl být konec, vrchol, ale ne konec Rothkova díla. Pracoval téměř až do své smrti. Zlom nastal, když onemocněl a lékaři mu zakázali pracovat. Pro tak silnou osobnost je to nevyrovnatelný šok. V únoru roku 1970 se Mark Rothko zastřelil na zahradě svého domu. Zemřel sám, ale přesto se vší parádou. Jakoby odcházel před plným obecenstvem, počkal si na správný den, kdy cítil že je ten pravý čas a bez velkých scén odešel do svého světa. Pokud stojíte pod jeho obrazem, chápete, že toho nemohl litoval, když už nemohl pracovat, nebylo cesty jinam. Stvořil pro tento svět něco, co tento svět neměl a odešel na jiné místo. Otázkou zůstává, jestli to tento svět potřebuje, jestli si to tento svět zaslouží.

Ve světě navštěvuje galerie a muzea nesrovnatelně více lidí než v Čechách. Na tuto výstavu se na začátku stály fronty. Sjížděli se lidé z širokého okolí. Ale viděl jsem mnoho lidí, kteří to, že mohu na vlastní oči spatřit obrazy Marka Rothka, brali pouze jako formu nějaké módy. Postávali s přáteli před obrazy a vyprávěli si o nových autech a o zlobivých dětech, aby poté před jinými přáteli mohli vyprávět, že zde byli. Uklidňující ale je, když se dočtete, že český Umělecký klub pořádal jednodenní výlet do Mnichova právě za účelem této výstavy. A zájezd byl okamžitě vyprodán.

Lidé, kteří obdivují skutečné umění, jsou i nadále v tomto světě, kde nové umění stagnuje. Všechno jsou už jen kopie z kopií toho, co tu již dávno bylo. Je zvláštní, že se stále říká moderní umění něčemu, co je sedmdesát ale i devadesát let staré. Nikdo již na nic nového od té doby nepřišel. Lidé se holt nových věcí bojí a to je ta chyba.