Poznejte autora obrazu

Cizinec dole v údolí

Režisér David Jacobson natočil svůj třetí film a nutno poznamenat, že scénáře ke všem svým filmům si píše sám. Svým debutem o masovém vrahovi, který je odsouzen na 937 let za mříže, ale zcela určitě svět nedobyl. Jeho druhým filmem byl snímek Criminal (1994), bohužel pro režiséra se ani tento film nedočkal slávy a dokonce zapadl téměř v zapomnění. Říká se, do třetice všeho dobrého i zlého. Cizinec, jak se v českém prostředí překládá film Down in the Valley z roku 2005 má ze všech Jacobsonových filmů, podle filmových databází, nejlepší hodnocení. Avšak nikterak veliké. Trocha statistiky: IMDB 6,6/10, ČSFD 62%.

Tentokrát použil režisér výrazně lepší herecké obsazení než v dřívějších filmech. Hlavní roli ztvárnil Edward Norton (doposud známý, mimo jiné, z Klubu Rváčů nebo z Kultu hákového kříže, ale od půlky července bude všechno jinak, stane se z něj Neuvěřitelný Hulk). Norton, jehož herecké role jsou pokaždé jiné, si nyní zahrál kovboje Harlena, jenž se narodil ve špatné době. Sní o ranči a volnosti o krásné přírodě. Ale uvízne v samém středu urbanizace v Kalifornii, ve velkoměstě plném automobilů. Ve filmu se často objevuje pohled na přeplněnou mnohaproudou dálnici, zapadající slunce nad ní a Norton kousek vedle jede na koni a na hlavě má nasazený kovbojský klobouk

Jednoho dne potká o generaci mladší dívku (Evan Rachel Wood) a okamžitě podlehne jejímu kouzlu. Během jediného dne se zamiluje a chce s ní být napořád. Tobe, jak se dívka jmenuje ukáže Harlonovi velkoměsto, pláž, kterou nikdy neviděl a lásku, kterou nikdy nepoznal. Jediný, kdo z jejich vztahu nemá radost je Tobin otec (David Morse – Zelená Míle, Kontakt), který nedokáže staršího nápadníka své dcery vystát. Věčné hádky mezi otcem a dcerou psychicky deptají posledního člena rodiny, malého Lonnieho (Rory Culkin – ano, je to mladší bratr Macaulaye Culkina). Právě jeho herecký výkon mi přišel jako nejslabší. Film má své vlastní tempo, nikam nespěchá, jen vypráví příběh o lásce a o nenaplněném snu. Ale přišlo mi, že právě Lonnie je na tempo filmu ještě pomalejší.

Jedním z vrcholu filmu je scéna, kdy Harlen stojí před zrcadlem přesně jako stál Robert DeNiro v Taxikáři. Norton si cvičí, jak nejrychleji tasit pistoli a vede velmi podobný monolog o zkaženosti světa jako v Klubu Rváčů. Ale přitom ho to stále více spojuje právě s DeNirem. A někdy v tomto okamžiku se s romantického příběhu stává drama. Harlen je dobrý chlapík, který je ve své podstatě hodný, ale za svojí lásku se bije tvrdě.

Za zmínku také stojí hudební mix, který se skládá po většinou z pomalých melodických country písniček.

Filmů jako je tento moc není, David Jacobson odvedl práci s pár chybičkami na výbornou. Jednoduchou přímou úměrou soudím, že jeho další film bude ještě lepší.

Cizinec
Down in the Valley
Drama / Romantický
USA, 2005, 125 min

Režie: David Jacobson
Hrají: Edward Norton, Evan Rachel Wood, David Morse, Rory Culkin a další

Pesimistická mini povídka

Nebyl to dobrý den pro lásku.

Psali to v horoskopu. Ale ten den jsem potkal někoho, a byl jsem si jistý, že s ní strávím zbytek života. Teď sedím sám v koutě, občas ukápne slza a vůbec nemám hlad. Stála kousek opodál, koukala na mě a usmívala se. Dlouho mi trvalo, než jsem šel k ní a zeptal se, jestli nechce zajít na kávu. Odpověděla, že samozřejmě. Úsměvy vystřídala konverzace a tehdy jsem to věděl. To je ona, ta pravá. Holka, na kterou čekám, kterou chci. Stačil jsem ale objevit jen pár bezchybných dokonalostí a musela jít. Ještě chvilku jsem tam seděl a usmíval jsem se sám nad sebou. Usmíval jsme se na barmana a na ostatní hosty. Hřál mě pocit, že všechno je skvělé a strašně jednoduché. Dnes dokážu vše. Dnešek je můj. Ale ten den nebyl stvořen pro lásku. A už vůbec ne pro štěstí. Od té doby jsem jí viděl ještě jednou, naposledy. A pak už nikdy.

Od té body je všechno jiné. Barvy vybledly a obraz se rozpadá. Zklamání je za hlodané hluboko do mých kostí. Každý krok bolí.

Fyzická bolest je to poslední o co v této hře běží. Ještě téhož dne jsem se vypravil k jejímu domu. Chvilku trvalo, než vyšla. Nevyšla ale sama, krok před ní si nakračoval nějaký chlápek. Jedna z posledních věci, co si pamatuji je, že byl naštvaný. Dostával jsem jednu za druhou jakoby mě byla ona. Avšak já jsem se nebránil, byl to předem prohraný boj. Nesnažil jsem se. Koukala podobně jako dopoledne, když jsem jí poznal, i úsměv tam byl, trošku jiný, ale pamatuji si, že jsem ho tam viděl. Měl jsem plnou pusu krve. Klečel jsem před tím obrem a poslouchal rozsudek. Vzpomínám si, že jsem byl unavený z jeho řečí. Byl jsem unavený žít? Koukal jsem po ní. Neproklínal jsem jí. Neobdivoval jsem ji. Mohl jsem utéct, ale nechtělo se mi. Mohl jsem bojovat, ale nechtělo se mi. Nepršelo, ale kdyby, byl by to dokonalý obraz. A pak jako když utne, probudil jsem se o pár hodin dál a jinde. Prostor mezitím vyplnily stromy, růže a ticho. Dneska je všechno zase o pár chvil jinde a přesto svět funguje dál. Nezastaví se kvůli nikomu. Lidské tělo vydrží neuvěřitelně velkou bolest. Je ohebné. Stejně jako rozum a láska. Špatný čas na omluvy, výčitky nebo na opravy. To co se stalo už nikdy nikdo nezmění. Musí se to vydržet nebo se to alespoň musí zkusit. Každý den si ráno říkám, že to vzdávám, ale každý den to vydržím a zvládnu. Někdy se mi chce víc, jindy vůbec.

Měl jsem se prát, měl jsem mu dokázat, že na to mám. Měl jsem rozdrtit tu jeho aroganci. Měl jsem jí dokázat, že na to mám. Neudělal jsem to, teď nad tím přemýšlím, ale v podstatě je to už stejně jedno.

Časová paralela (jen takové drobné zamyšlení)

1. máj a 8. květen se dříve slavily v duchu lásky k Sovětskému svazu, jako velkému osvoboditeli a příteli.

















Všude vlály sovětské a československé vlaječky.















A dnes. Dnes jsme součástí evropské unie.













Osvobodila nás Evropská unie od Sovětů?
A další pán na holení?


Slovníček pojmů:
Sovětský svaz - Soviet Union
Evropská unie - European Union

Zahříván krásou

Najednou jsem se cítil tak hrozně sám jako snad nikdy. Dřív jsem měl věčně špatnou náladu a pocit, že nic nevychází tak, jak bych chtěl, ale potom jsem pochopil. Umět si život užívat, může být tak jednoduché, ale přece to není zadarmo. Tenkrát, a ještě dlouho potom, mě zase po dlouhé době ovládly ty pocity, co jsem míval. Bylo zvláštní, že i když mi samozřejmě celou tu dobu nechyběly, líbilo se mi tam stát, tupě zírat na do nebe, které rozvíjel moje staré myšlenky do nových konců. Věděl jsem, že právě začíná něco nového, něco, co jsem ještě nezažil, nevím jaké to bude, ale je to něco, na co se těším. Dlouho potlačovaný a skoro zapomenutý smutek. Rány se zacelí, z ran se stanou jizvy, ale jizvy nikdy nezmizí. Stačí málo a rána znova krvácí.

Oba extrémy v jednou dni. Euforie z radosti vzápětí vystřídá stesk, bolest a prázdná slova. Myšlenky, které nekončí, možná proto že nikde nezačínají, jen přicházejí a odcházení. Někdy mě napadne něco, co se mi zalíbí natolik, že se tím chci řídit, ale všechno se tak strašně rychle mění a člověk se neustále potřebuje přizpůsobovat. Já se přizpůsobuji sám sobě, tomu jak se cítím, tomu jak to chci. Stal jsem se tím, čím jsem vždycky chtěl být, člověkem, který nic necítí, kterého nic netrápí. Je to iluze? Můj výmysl? Já tomu ale věřím na tolik, že jsem ochoten v téhle lži žít, vím, že je to lež. Ale předstírám, že je to pravda a nic mě netrápí. Chci věřit lžím, protože lži tu jsou aby zatajily strašlivou pravdu. Jsou meze, kde přestávám chápat, v takovém okamžiku si vymýšlím svojí (lepší) neskutečnou skutečnost. Ať už to zní jakkoliv, já se potom cítím mnohem lépe. Nejde tu o to, co si o mě myslíte, jde tu o to, jak se cítím a věřte mi, že já se cítím dobře.

Když jsem odcházel, chtěl jsem se ještě na chvilku zastavit, popřemýšlet. V hloubi toho všeho jsem cítil pocit naplnění, i přes tu bolest. A to je to, co se mi na tom všem líbí nejvíce: Být na dně, ale přitom být zahříván celou tou nezměrnou krásou.