Zničeho nic, k ničemu všechno

Každé ráno, když ležím v posteli a zvoní budík, proklínám celý svět. Vím, že musím vstát, ale prostě to nejde. Nejhorší část dne. „Ještě chvilku,“ říkám si, „ještě chvilinku.“ Ale než se naději, už opravdu musím vstát. Nejhorší část dne. Jsem chodící, nabručená a rozespalá mrtvola. Ale každým krokem jsem dál a dál od toho děsivého procesu vstávání.

Sedím v autobuse a přeji si, aby nikdy nezastavil, aby mě vezl pořád a já mohl na sedačce pospávat. A najednou bum a ze spánku rovnou do stresu. Panika! Nejhorší část dne. Spousta práce, všechno se bortí, plány jsou k čertu. Občas nějaké to jídlo, ale jinak žádný čas se chvilku zastavit.

Najednou je večer, říkám si, že to dneska nebylo zas až tak hrozné, i když bylo a užívám si svoji chvilku volna. Opravdu chvilku, jsem unavený a vím, že zítra prožiji něco podobného, ne-li horšího. Jsem připraven spát, ale nemůžu. Ležím unavený v posteli a je půlnoc, jedna hodina, a další a další. Hlavou se hodí tisíce věcí a musím se pořád uklidňovat: „Nemysli na nic, spi.“ Haha. Ale vždyť to nejde. Mám čas spát, ale nejde to, můj mozek to nezvládá. Nejhorší část dne. Když uspěji a přemluvím ho, aby si odpočinul, zvoní budík a já proklínám celý svět. Nejhorší část dne. Svaly si trochu odpočinuly, mozek vůbec. Je mi každým dnem hůř a hůř. Až se to najednou zlomí a už to nejde dál. Den volna a já ho celý prospím. Večer jsem jako vyměněný, chvíli sice trochu unavený, ale uvnitř jsem opravu plný energie. Rovnováha sil? Vše spraveno, ale na jak dlouho? Do rána!

Je to jako když se podíváte z okna a tam je nebe bez mráčku, sluníčko svítí a vítr nefouká, protože se nehne ani lístek na stromě. Pak přijdete ven a zjistíte, že je šílená zima a že bez bundy, kterou jste nechali doma, se nedá dojít ani do obchodu, který je kousek.

Je to jako bolest, kterou nemůžete zastavit, nemůžete myslet na nic jiného. „Vychutnáváte jí“ i když je nesnesitelná. Nenávidíte jí, ale ona jen tak nezmizí.

Je to schválně, někdo se směje na váš účet. Zlom přijde vždy ve chvíli, kdy si uvědomíte, že je to tak a resignujete.

Ležím v posteli a přál bych si spát. Nemůžu a za dvě hodiny zazvoní budík a já si budu přát spát, bude se mi chtít, ale nebudu moct. Je čas rezignovat a vzít si prášek na spaní. Nevěřím v to, ještě to zkusím, musí to jít samo. Prášky neberu. Ale někdy je bolest tak děsivá a nechce přestat, že musím, musíme.

Kdo rezignuje, prohraje. Chci být vítěz, nezlomí mě to.

Pokud je neusnout bolest a prášek kulka do hlavy.

Poznejte autora obrazu

Cizinec dole v údolí

Režisér David Jacobson natočil svůj třetí film a nutno poznamenat, že scénáře ke všem svým filmům si píše sám. Svým debutem o masovém vrahovi, který je odsouzen na 937 let za mříže, ale zcela určitě svět nedobyl. Jeho druhým filmem byl snímek Criminal (1994), bohužel pro režiséra se ani tento film nedočkal slávy a dokonce zapadl téměř v zapomnění. Říká se, do třetice všeho dobrého i zlého. Cizinec, jak se v českém prostředí překládá film Down in the Valley z roku 2005 má ze všech Jacobsonových filmů, podle filmových databází, nejlepší hodnocení. Avšak nikterak veliké. Trocha statistiky: IMDB 6,6/10, ČSFD 62%.

Tentokrát použil režisér výrazně lepší herecké obsazení než v dřívějších filmech. Hlavní roli ztvárnil Edward Norton (doposud známý, mimo jiné, z Klubu Rváčů nebo z Kultu hákového kříže, ale od půlky července bude všechno jinak, stane se z něj Neuvěřitelný Hulk). Norton, jehož herecké role jsou pokaždé jiné, si nyní zahrál kovboje Harlena, jenž se narodil ve špatné době. Sní o ranči a volnosti o krásné přírodě. Ale uvízne v samém středu urbanizace v Kalifornii, ve velkoměstě plném automobilů. Ve filmu se často objevuje pohled na přeplněnou mnohaproudou dálnici, zapadající slunce nad ní a Norton kousek vedle jede na koni a na hlavě má nasazený kovbojský klobouk

Jednoho dne potká o generaci mladší dívku (Evan Rachel Wood) a okamžitě podlehne jejímu kouzlu. Během jediného dne se zamiluje a chce s ní být napořád. Tobe, jak se dívka jmenuje ukáže Harlonovi velkoměsto, pláž, kterou nikdy neviděl a lásku, kterou nikdy nepoznal. Jediný, kdo z jejich vztahu nemá radost je Tobin otec (David Morse – Zelená Míle, Kontakt), který nedokáže staršího nápadníka své dcery vystát. Věčné hádky mezi otcem a dcerou psychicky deptají posledního člena rodiny, malého Lonnieho (Rory Culkin – ano, je to mladší bratr Macaulaye Culkina). Právě jeho herecký výkon mi přišel jako nejslabší. Film má své vlastní tempo, nikam nespěchá, jen vypráví příběh o lásce a o nenaplněném snu. Ale přišlo mi, že právě Lonnie je na tempo filmu ještě pomalejší.

Jedním z vrcholu filmu je scéna, kdy Harlen stojí před zrcadlem přesně jako stál Robert DeNiro v Taxikáři. Norton si cvičí, jak nejrychleji tasit pistoli a vede velmi podobný monolog o zkaženosti světa jako v Klubu Rváčů. Ale přitom ho to stále více spojuje právě s DeNirem. A někdy v tomto okamžiku se s romantického příběhu stává drama. Harlen je dobrý chlapík, který je ve své podstatě hodný, ale za svojí lásku se bije tvrdě.

Za zmínku také stojí hudební mix, který se skládá po většinou z pomalých melodických country písniček.

Filmů jako je tento moc není, David Jacobson odvedl práci s pár chybičkami na výbornou. Jednoduchou přímou úměrou soudím, že jeho další film bude ještě lepší.

Cizinec
Down in the Valley
Drama / Romantický
USA, 2005, 125 min

Režie: David Jacobson
Hrají: Edward Norton, Evan Rachel Wood, David Morse, Rory Culkin a další

Pesimistická mini povídka

Nebyl to dobrý den pro lásku.

Psali to v horoskopu. Ale ten den jsem potkal někoho, a byl jsem si jistý, že s ní strávím zbytek života. Teď sedím sám v koutě, občas ukápne slza a vůbec nemám hlad. Stála kousek opodál, koukala na mě a usmívala se. Dlouho mi trvalo, než jsem šel k ní a zeptal se, jestli nechce zajít na kávu. Odpověděla, že samozřejmě. Úsměvy vystřídala konverzace a tehdy jsem to věděl. To je ona, ta pravá. Holka, na kterou čekám, kterou chci. Stačil jsem ale objevit jen pár bezchybných dokonalostí a musela jít. Ještě chvilku jsem tam seděl a usmíval jsem se sám nad sebou. Usmíval jsme se na barmana a na ostatní hosty. Hřál mě pocit, že všechno je skvělé a strašně jednoduché. Dnes dokážu vše. Dnešek je můj. Ale ten den nebyl stvořen pro lásku. A už vůbec ne pro štěstí. Od té doby jsem jí viděl ještě jednou, naposledy. A pak už nikdy.

Od té body je všechno jiné. Barvy vybledly a obraz se rozpadá. Zklamání je za hlodané hluboko do mých kostí. Každý krok bolí.

Fyzická bolest je to poslední o co v této hře běží. Ještě téhož dne jsem se vypravil k jejímu domu. Chvilku trvalo, než vyšla. Nevyšla ale sama, krok před ní si nakračoval nějaký chlápek. Jedna z posledních věci, co si pamatuji je, že byl naštvaný. Dostával jsem jednu za druhou jakoby mě byla ona. Avšak já jsem se nebránil, byl to předem prohraný boj. Nesnažil jsem se. Koukala podobně jako dopoledne, když jsem jí poznal, i úsměv tam byl, trošku jiný, ale pamatuji si, že jsem ho tam viděl. Měl jsem plnou pusu krve. Klečel jsem před tím obrem a poslouchal rozsudek. Vzpomínám si, že jsem byl unavený z jeho řečí. Byl jsem unavený žít? Koukal jsem po ní. Neproklínal jsem jí. Neobdivoval jsem ji. Mohl jsem utéct, ale nechtělo se mi. Mohl jsem bojovat, ale nechtělo se mi. Nepršelo, ale kdyby, byl by to dokonalý obraz. A pak jako když utne, probudil jsem se o pár hodin dál a jinde. Prostor mezitím vyplnily stromy, růže a ticho. Dneska je všechno zase o pár chvil jinde a přesto svět funguje dál. Nezastaví se kvůli nikomu. Lidské tělo vydrží neuvěřitelně velkou bolest. Je ohebné. Stejně jako rozum a láska. Špatný čas na omluvy, výčitky nebo na opravy. To co se stalo už nikdy nikdo nezmění. Musí se to vydržet nebo se to alespoň musí zkusit. Každý den si ráno říkám, že to vzdávám, ale každý den to vydržím a zvládnu. Někdy se mi chce víc, jindy vůbec.

Měl jsem se prát, měl jsem mu dokázat, že na to mám. Měl jsem rozdrtit tu jeho aroganci. Měl jsem jí dokázat, že na to mám. Neudělal jsem to, teď nad tím přemýšlím, ale v podstatě je to už stejně jedno.

Časová paralela (jen takové drobné zamyšlení)

1. máj a 8. květen se dříve slavily v duchu lásky k Sovětskému svazu, jako velkému osvoboditeli a příteli.

















Všude vlály sovětské a československé vlaječky.















A dnes. Dnes jsme součástí evropské unie.













Osvobodila nás Evropská unie od Sovětů?
A další pán na holení?


Slovníček pojmů:
Sovětský svaz - Soviet Union
Evropská unie - European Union

Zahříván krásou

Najednou jsem se cítil tak hrozně sám jako snad nikdy. Dřív jsem měl věčně špatnou náladu a pocit, že nic nevychází tak, jak bych chtěl, ale potom jsem pochopil. Umět si život užívat, může být tak jednoduché, ale přece to není zadarmo. Tenkrát, a ještě dlouho potom, mě zase po dlouhé době ovládly ty pocity, co jsem míval. Bylo zvláštní, že i když mi samozřejmě celou tu dobu nechyběly, líbilo se mi tam stát, tupě zírat na do nebe, které rozvíjel moje staré myšlenky do nových konců. Věděl jsem, že právě začíná něco nového, něco, co jsem ještě nezažil, nevím jaké to bude, ale je to něco, na co se těším. Dlouho potlačovaný a skoro zapomenutý smutek. Rány se zacelí, z ran se stanou jizvy, ale jizvy nikdy nezmizí. Stačí málo a rána znova krvácí.

Oba extrémy v jednou dni. Euforie z radosti vzápětí vystřídá stesk, bolest a prázdná slova. Myšlenky, které nekončí, možná proto že nikde nezačínají, jen přicházejí a odcházení. Někdy mě napadne něco, co se mi zalíbí natolik, že se tím chci řídit, ale všechno se tak strašně rychle mění a člověk se neustále potřebuje přizpůsobovat. Já se přizpůsobuji sám sobě, tomu jak se cítím, tomu jak to chci. Stal jsem se tím, čím jsem vždycky chtěl být, člověkem, který nic necítí, kterého nic netrápí. Je to iluze? Můj výmysl? Já tomu ale věřím na tolik, že jsem ochoten v téhle lži žít, vím, že je to lež. Ale předstírám, že je to pravda a nic mě netrápí. Chci věřit lžím, protože lži tu jsou aby zatajily strašlivou pravdu. Jsou meze, kde přestávám chápat, v takovém okamžiku si vymýšlím svojí (lepší) neskutečnou skutečnost. Ať už to zní jakkoliv, já se potom cítím mnohem lépe. Nejde tu o to, co si o mě myslíte, jde tu o to, jak se cítím a věřte mi, že já se cítím dobře.

Když jsem odcházel, chtěl jsem se ještě na chvilku zastavit, popřemýšlet. V hloubi toho všeho jsem cítil pocit naplnění, i přes tu bolest. A to je to, co se mi na tom všem líbí nejvíce: Být na dně, ale přitom být zahříván celou tou nezměrnou krásou.

Mark Rothko visí v Mnichově

V těchto dnech vrcholí v německém Mnichově velká retrospektivní výstava amerického tvůrce moderního umění Marka Rothka. Výstavu, která trvá od 8. února, pořádá německá banka ve své Kunsthalle der Hypo-Kulturstiftung. Žijeme v době, kdy si žádná jiná společnost, natož galerie nebo muzeum, nemohou dovolit výstavu takovýchto rozměrů pořádat. Pojištění a transport jednoho Rothkova obraz šplhá pro běžné smrtelníky do nevyčíslitelných sum a těchto obrazů nalezneme na výstavě kolem jednoho sta. Je asi nemyslitelné, aby výstava byla k vidění také v Čechách. Ale můžeme říci, že za posledních dvacet let máme možnost Rothkovo dílo vidět nejblíže českým hranicím právě teď v Mnichově.

Mark Rothko se narodil v Litvě. Když mu bylo deset let, musel s rodinou emigrovat do USA. Zde se společně s Jacksonem Pollockem stali hlavními osobnostmi amerického moderního umění. Mark Rothko na rozdíl od Jacksona Pollocka objevil kouzlo v jednoduché barevnosti. Na začátku zkoušel figurální malbu, ale to jen proto, aby se posunul dál, někam, kde předním nikdy nikdo nebyl. Postavy a předměty se z obrazů začaly vytrácet a Rothko se začal uchylovat k jednodušším věcem na pohled, ale s daleko složitějším smyslem.

Pokud uvidíte Rothkův obraz v knize nebo na plakátu, nikdy nedokážete pochopit jeho poselství. Plátna jsou charakteristická svojí velikostí (i 2,5 metru na 2 metry), nehledě na to, že na reprodukci nemusíme rozpoznat drobné barevné odstíny. Všechno se nějak označuje, tento styl (společně s Pollockovým) jako abstraktní expresionismus. Abstraktní proto, že nikde nevidíme žádnou postavu, nebo výjev děje, je to jen barevná plocha, kterou rozděluje jiná barva. Můžeme nad tím mávnout rukou nebo se můžeme nechat vtáhnout do jiného světa, do světa meditace nebo ještě dál do světa za hranicemi tohoto světa.

Asi nejslavnější obraz výstavy je na první pohled celý černý, ale při hlubším zkoumání pochopíme, že z jiného úhlu, jiného odstupu je obraz ohraničený ještě černější černou. Dvě černé vedle sebe, které nejprve splývají, ale při delším pozorování vystupují. Vrchol abstrakce a také vrchol expresionismu. Není to jen načerněné plátno, je to odraz duše, obraz v obraze.
Stalo se tak v roce 1964. Troufám si říci, že od té doby již umění nezaznamenalo takový převrat, vrchol. Ovlivní vás to. Pohltí vás to. Jsou lidé, kteří před tímto obrazem sedí hodiny a meditují, odpoutávají se od reality a blouzní ve svých vlastních myšlenkách. Mark Rothko byl jedním z nich, postavil si svůj vlastní svět, který ho pohltil.

Další obrazy, ať už předtím nebo po černém plátnu, vyzařují stejnou energii. Jsou to nejrůznější barevné kombinace, kdy se například okraje liší jen v nepatrném odstínu stejné barvy. Plátna jsou dokonale natřena štětkou, ale v rozích jsou schválně zanechány šmouhy, jakoby nedokonalost obrazu. Ale naopak, barvy díky tomu z plátna vystupují, rozplývají se a zase ustupují. Lákají nás vstoupit dovnitř. Neuvěřitelné, co dokáže plocha natřená dvěma barvami. Někdo si může říci, že vezme štětec, natře plátno a dosáhne stejného efektu. Ale je zvláštní, že to ještě nikdy nikdo nedokázal. Mark Rothko byl první a zatím také poslední. Jeho obrazy mají sílu, kterou dokáží předávat. Bohužel autorovi ji dokázali všechnu vzít.

Černé plátno mohl být konec, vrchol, ale ne konec Rothkova díla. Pracoval téměř až do své smrti. Zlom nastal, když onemocněl a lékaři mu zakázali pracovat. Pro tak silnou osobnost je to nevyrovnatelný šok. V únoru roku 1970 se Mark Rothko zastřelil na zahradě svého domu. Zemřel sám, ale přesto se vší parádou. Jakoby odcházel před plným obecenstvem, počkal si na správný den, kdy cítil že je ten pravý čas a bez velkých scén odešel do svého světa. Pokud stojíte pod jeho obrazem, chápete, že toho nemohl litoval, když už nemohl pracovat, nebylo cesty jinam. Stvořil pro tento svět něco, co tento svět neměl a odešel na jiné místo. Otázkou zůstává, jestli to tento svět potřebuje, jestli si to tento svět zaslouží.

Ve světě navštěvuje galerie a muzea nesrovnatelně více lidí než v Čechách. Na tuto výstavu se na začátku stály fronty. Sjížděli se lidé z širokého okolí. Ale viděl jsem mnoho lidí, kteří to, že mohu na vlastní oči spatřit obrazy Marka Rothka, brali pouze jako formu nějaké módy. Postávali s přáteli před obrazy a vyprávěli si o nových autech a o zlobivých dětech, aby poté před jinými přáteli mohli vyprávět, že zde byli. Uklidňující ale je, když se dočtete, že český Umělecký klub pořádal jednodenní výlet do Mnichova právě za účelem této výstavy. A zájezd byl okamžitě vyprodán.

Lidé, kteří obdivují skutečné umění, jsou i nadále v tomto světě, kde nové umění stagnuje. Všechno jsou už jen kopie z kopií toho, co tu již dávno bylo. Je zvláštní, že se stále říká moderní umění něčemu, co je sedmdesát ale i devadesát let staré. Nikdo již na nic nového od té doby nepřišel. Lidé se holt nových věcí bojí a to je ta chyba.

Crank, ztraceno v překladu jako Zastav a nepřežiješ

Jízda jako o život...
...a to doslova a do písmene. Představte si, že se jednou ráno probudíte a zjistíte, že vám v žilách koluje smrtelný jed, který vás zcela určitě do pár hodin zabije. Musíte si také ale představit, že se živíte jako nájemný vrah. A ještě je důležité vědět, že s touto prací chcete přestat a začít žít normálně. To je důležité vědět proto, že jed vám do žil vpravil poskok bývalého zaměstnavatele. To abyste věděli proč umíráte. Poskok vám zanechal instruktážní video, kde všechno vysvětlil a jediné, co vám zbývá je chuť toho parchanta zabít. A potom? Někde tam potom čeká už jen sama Smrt. A nebo přece jen existuje lék?

Vypadá to jako jednoduchý příběh, leč to celé v sobě skrývá jakousi originalitu. Touha vás drží při života. Adrenalin, který vaše tělo produkuje zpomaluje jed. Ale i tak vám moc času nezbývá. Jste v situaci, kdy musíte udržet svou mysl v jednom velkém rychlém kolotoči událostí. Nebo si můžete sednout a do pár minut je po vás. Zběsilá jízda autem produkuje adrenalin, vyloupit benzínku a vypít všechny energetické nápoje, to dodá dostatek síly a navíc, každý si to přeci tajně přál vyzkoušet (vyloupit obchod, střílet okolo sebe, šílet).

To vše a mnohem víc vám umožní divoká jízda za pomstou ve filmu Zastav a nepřežiješ. Bohužel opět jeden z brilantních, výstižných a snadno zapamatovatelných překladů názvu filmu. V originále je to jmenuje jednoduše Crank. Snímek se tak okamžitě zařazuje někam kam nepatří. Do šuplíku s podobně zvláštními překlady jako Nabít a zabít (v originále Lucky Number Slevin) nebo Sejmi Eso (Smokin' Aces). Ale tam tento film nepatří, je to prototyp něčeho nového. Je to rychlé, akční a zábavné. Neřešíme morální otázky, můžeme jezdit po chodníku, chceme se přeci krvavě mstít.

Režiséři Mark Neveldine, Brian Taylor, kteří do této doby natočili jen pár reklam, si příběh vymyslel a zrealizoval pouze za pomoci pár lidí. Dokonce sám Mark Neveldine držel při natáčení kameru a to schválně dost netradičně, a opět musím říct, že povedeně. Do hlavní role obsadil Jasona Stathama, kterého proslavil hlavně režisér Guy Ritchie, kdy ho nechal nejprve sbalit všechny prachy a vypadnout (Lock, Stock and Two Smoking Barrels) a poté ještě jednou, ale jinak všechny podfouknout (Snach.) A sázka na Jasona se vyplatila. Je přesně tak naštvaný, jako kdokoli kdo by zjistil, že ho doma přepadli a dali mu do těla smrtící čínský jed. Ale pak se dokáže ve vteřině obrátit, když mu volá jeho přítelkyně, která si myslí, že programuje počítačové hry. A najednou se z něj stává starostlivý muž.

Když už jsem se zmínil o počítačových hrách, právě známá série GTA byla námětem pro celý film. Nasvědčuje o tom i fakt, že když hlavní hrdina rabuje obchod, bere nápoje s názvem Rockstar a je právě název společnosti, která vyvinula hry GTA. Stejně jako ve hře, zde nejsou žádné hranice proto, co se děje. A znova musím podotknout, aby se to nezapomnělo, že se to děje velmi rychle. Musíte sledovat pozorně. Ne že by vám utekla zápletka, ale mohlo by vám utéci některý detail nebo vtipná situace, která to celé neustále posouvá dopředu.

Pokud vás něco takové rovnou neláká, zapomeňte. Podle tvůrců film není pro každého. Je prý pro mladé. Pokud se vám tento nápad zamlouvá, tvrdím, nebudete zklamáni a poslední minuty života si proběhnete naplno. Nic od toho nečekejte a dostanete porci adrenalinu.

Crank
Zastav se a nepřežiješ
Akční / Thriller
USA, 2006, 87 min

Režie: Mark Neveldine, Brian Taylor
Hrají: Jason Statham, Amy Smart, Efren Ramirez a další

Mini povídla o jídle, nakupování a bouli na hlavě

Přicházím domů a cítím se být spokojený – pln energie. Lloyd v kuchyni něco vaří a u toho, jak jinak, kouří. Mám sto chutí mu opět připomenout naší dohodu, že v kuchyni se kouřit nebude, ale vzápětí si uvědomuji, že mám taky chuť na nikotin, proto vytahuji z krabičky cigaretu a zapaluji si jí. Najednou začínám cítit jak mi cigareta bere mojí těžce nabytou energii, ptám se sám sebe, proč to tedy dělám. Odpověď není. Nebo zní: nevím. A to jsem ještě včera nekouřil.

Jídlo, které Lloyd připravil, je příšerné. “Co budeme dělat odpoledne?“ ptám se a mám plnou pusu jídla. „Nevím, ale vím, co budeme dělat večer,“ odpovídá Lloyd a kouká se jak jím.
„Co?“
„No, když je zítra ta párty v klubu, tak dneska vyrazíme jinam“
„Kam?“
„Chutná ti to?“ ptá se mě Lloyd.
„Je to dobrý.“ Lžu, kdybych nemusel nejedl bych. Radši bych si vzal suchý rohlík.
„Večer půjdeme za jednou slečnou.“ povídá a oči mu svítí.
„Ty nebudeš jíst?“ ptám se.
„Ne, já ani nechci, nechutná mi to. Dojez to a pojedem už budou čtyři.“
„No a co?“
„Koukej, večer je mejdan u jedno chlápka na bytě, jsme zvaný a říkám ti, tam musím být, je tam prvotřídní slečna…Brácho tu musím mít.“

Zvoní mobil. Lloydův mobil. Trhne sebou a koukne na display, potom zase zpět na mě, tleskne a řekne: “Jedeme musíme nakoupit.“
„Myslel jsem, že odpoledne nebudeme dělat nic.“
„Ty už nebudeš?“
„Je to strašně dobrý, ale já jedl v práci.“
„Nikdy v práci nejíš?“
„Dneska jsem jedl…Pojedem?“

Přijíždíme k nákupnímu centru – jak to stojí nad vchodem a – a s hrůzou zjišťujeme, že parkoviště je narvané k prasknutí a pan hlídač na nás mává, abychom odjeli. „Prosím, kašlem na to,“ apeluji na Lloyda, abychom jeli domů: „Na to nemám nervy.“ „Ale di, kdy se ti tohle zase podaří zažít, zaparkujem o ulici dál a dojdem pěšky.“

Lidi jsou nejspíš úplně šílený. Libují si v tom, v nakupování. Celý týden zběsile pracují a úderem pátečního podvečera a celého následujícího víkendu, ještě s větší zběsilostí, nakupují. Vymýšlí nové a nové věci, které sice nepotřebují, ale myslí si, že ano. Fenomén této divné doby. „Jaká si myslíš, že je nejhorší práce na světě?“ ptá se Lloyd, když jsme zaparkovali a jdeme ulicí do toho pekla. První co mě napadá, je moje práce, ale na druhou stranu, i přesto, že jí nemám rád (neměl bych rád každou jinou úplně stejně – už z principu, že je to práce), i přesto, že se v ní nudím, i přesto všechno jsem na tom docela dobře. „Nevím,“ odpovídám znuděně, připraven na tu zkázu – nakupování v největší špičce. (Dobrý den, mohl byste se divákům představit. „Ano, jsem Pavel Nováček a mezi mé zájmy patří nakupování.“) Nakupují a netuší, že jsou na tom závislý, tvrdí, že ne, ale jsou. Stejně jako já kouřím a netuším, že už není cesta zpět. Potřebuji jim to říct, chci je vysvobodit, zakřičet na ně, zastavit to. Najednou jsem byl i bez posledního štěstí v koutku duše. Nevím proč, kvůli takové banalitě, ale strašně silně to se mnou otřáslo. Jak je to možné, jak se tohle mohlo dít, proč jsou tak tupí. Chápu, člověk potřebuje jíst, a potraviny se dají sehnat zde. Ale tohle je moc, uznejte. Jakoby se všechna potlačovaná úzkost najednou vyjela na povrch. Nebylo to jen z toho pitomého nakupování, bylo to z tohohle světa, ze vší té nenávisti, že vší té nespravedlnosti. Nabylo to ve mně nový rozměr. Vypustilo to ventil mojí nenávisti ke světu. Bolelo mě z toho u srdce. Všechnu špatnost, bolest a můj nikdy nevyřknutý postoj ke všemu, se uvolnil. Napadlo to celé tělo. Inspirace zla. Volný proud asociací. Potřebuji se vybít a tohle je jediná cesta jak. Každopádně jsem to už neudržel, pohled na parkoviště plné aut se zatáhl a já omdlel. Zhroutil jsem se.

Probouzím se Lloydovi v náručí ve světle lampy. Všechno bylo pryč. Uvolnilo se to do prostoru. Za to mě bolest pulsovala v hlavě. Víc než cokoliv jiného, víc než kdykoliv předtím. Nevím co se stalo, nepamatuji si to. Ale připadal jsem si tak sám ztracen ve tmě. Jakoby všechno čemu jsem kdy věřil se najednou rozpadlo. Když se zase rozsvítilo, tak tam byl Lloyd, našel mě – vysvobodil.

„Héj, co je!“ křičí na mě Lloyd a dává mi jednu facku za druhou. V jeho tváři je strach. „Si normální, jdeme, na něco se ptám a ty, najednou, praštíš hlavou o zem.“ Aha, tak to byl důvod bolesti v hlavě. „Ty vole, to byla dobrá šlupka. To jsem ještě neviděl.“

Když se Lloyd dosmál stáli jsme už před vchodem do supermarketu. „To si ze mě snad dělají srandu?“ pronesl Lloyd s úzkostí v hlase. Situace, která ho tak pobouřila, by se dala popsat asi takto: Mnoho lidí a málo košíků. Stáli jsme jako ovce čekající na vypuštění do výběhu. Točí se mi hlava, musím se sednout do bobku. „Chtěl bych jet domů, je mi zle,“ říkám Lloydovi a dělám ty nejsmutnější oči, co umím. „Né, musíme na tu párty, sám tam nemůžu, no dobře mohl bych, ale nechci, ty lidi jsou debilové. Pojď a když ti bude blbě, tak půjdeme domů, jo?“ Je mi blbě. A jsem pořád otřesen z toho, co jsem prožil. Vzdálil jsem se od reality a prožil chvilkový nával úzkosti celého světa. (Vykoupení na pár dalších týdnů. Klidně kraďte, podvádějte a nenáviďte, Tomáš to za vás všechno vyžere – takový jsem měl pocit.)

Stále čekáme ve frontě na vozík, která nebere konce – nebere ani začátku. Kruh lidí, co čekají na smrt, čekají na košík, aby mohli nakupovat, čekají na další prázdný den svých prázdných životů. Dobře jim tak. Nevím, kde se ve mně bere ten pesimismus, ale je tu a pryč se mu nechce. A to jsem býval takový hodný chlapec.

Lloyd mě vytrhuje ze mého rozjímání a znovu se ptá, jestli vím jaké je nejhorší povolání na světě. Odpovídám, že nevím. (Cestujeme časem?) „Tak poslouchej, tuhle jsem byl na veřejných záchodcích na nádraží. Pracoval tam pán. Seděl u stolku a když jsem vešel, zeptal se kabinku nebo pisoár?“ Lloyd se směje až se lidé před ním otáčejí a s úžasem ho pozorují. Lloyd mlčí a pozoruje lidi se stejným úžasem, až to nevydrží a otočí se zpět po směru smrti. „No,“ pokračuje Lloyd jako by se nic nestalo, „tak říkám, že pisoár postačí. Pán po mě chtěl pět peněz. Chápeš, kdyby tam dali takovej ten automat, ten pán tam bejt nemusí, sice by neměl práci, ale tohle je fakt nejhorší práce na světě. Stejně ho tím automatem jednou nahradí, všechny nás nahradí roboti. Degradace člověka na stroj“ Je mi to jedno, bolí mě hlava a chtěl bych si lehnout. Chápeš to! Bolí mě hlava, dej mi pokoj! Navenek se však decentně usmívám a pokyvuji bolavou hlavou. „Ty máš problémy,“ pronesu na konec.

Konečně jsme na řada. Ale zbyl na nás pouze vozík pro maminky s dětmi. Vozík ve tvaru helikoptéry. Je sice menší než originální košíky, ale bereme, nechceme dál čekat. Lloyd se zkouší nacpat do helikoptéry, ale nedaří se, jsou dělané tak na tří až šestileté děti. Táhnu helikoptéru před sebou, držím se za bouli na hlavě a přemýšlím jak odsud pryč. Lloyd si vykračuje svérázným krokem před námi (já a moje obří boule). Hází do košíku jedny bramborové čipsy, druhé bramborové čipsy, třetí bramborové čipsy…Zaposlouchal jsem se do rytmu svého srdce, cítím ho totiž tepat v bouli. Bum bum, další čipsy, bum bum a další čipsy. Věci, které Lloyd chce vzít na párty se přestávají do vozíčku vejít, proto je dáváme do kokpitu helikoptéry. Vodky, rumy a další a další lihoviny. „To ani tam nic nemají, že všechno kupuješ?“ ptám se, když ho vidím, jak vymýšlí další a další kombinace, jak to tam naskládat. „Ale jo, ale chlast se neztratí, když vidím ten tvůj otrávenej ksicht, tak chápu, že už zase dlouho nakupovat nepojemem. Dáme si to doma do baru.“

Takový krásný rodinný výlet.

Kříž a pomlázka - Velikonoční úvaha

Proč Velikonoce v povědomí lidí ztrácejí na síle? Je to dobou nebo námi?

Lidé samozřejmě nezapomínají, že tu Velikonoce jsou. Důležitou roli sehrává komerce. Jako děsivý mor drží už i tyto svátky pevně pod svojí mocí. Nejen supermarkety, ale i sebemenší obchůdek vystaví za účelem vyšších tržeb všemožné, Velikonocům typické ozdoby. Toho, že prodejce láká na stejné výrobky, jako po celý rok, si všimne jen málokdo. Velice mi to připomíná Vánoce – (z křesťanského pohledu méně významnou událost, ale lid je má raději) Místo čokoládových Mikulášů se však výlohy hemží usmívajícími se zajíčky (čokoládovými), plastovými vajíčky a kýčovitými kuřátky.

Skutečnost je taková, že ani já sám Velikonoce moc neslavím. K snídani si dám beránka, kterého upekla maminka, spíše symbolicky zajdu za babičkou pro cukrovinky a po zbytek dne se povaluji na gauči, v případě pěkného počasí zajdu s kamarády ven.

Jako malý kluk jsem k smrti nesnášel stát s pomlázkou v ruce na prahu bytu svých kamarádek a spolužaček a přeříkávat ohrané „Hody, hody, doprovody…“. Ani slečnám ve dveřích to určitě nebylo dvakrát příjemné. Nedokážu vyjádřit, jak jsem rád, že už mě dnes nikdo do ničeho podobného nenutí. Mé děti si tím ale také projdou. Budu chtít, aby si zvyk, který respektuji, vyzkoušeli na vlastní kůži.

Televize i rozhlas připomenou, stejně jako každý rok, co se vlastně Ježíšovi stalo. Noviny i časopisy všeho druhu mají o speciální rozšířenou přílohu postaráno. Pro nás, pohany, jsou Velikonoce dny jako každé jiné. Někteří z nás nemusí do práce, což se může stát důvodem k radosti. Nebo naopak. O Velikonočním pondělí jsem navštívil nákupní centrum. Poměr nakupujících vůči personálu obchodu byl značně nevyrovnaný. Přesila zaměstnanců působila nepříjemným a tak trochu nervózním dojmem. Nedivte se, závist je běžnou lidskou vlastností. Pokud ale zapřemýšlíme, za každou odpracovanou hodinu během státního svátku náleží zaměstnanci hodinová průměrná mzda. Tak prosím přinejmenším o úsměv!

Už jednou jsem se zmínil o televizi. Docela mě překvapila veřejnoprávní televize, která zařadila na Velikonoční pondělí do hlavního vysílacího času kontroverzní snímek amerického herce, nyní producenta a režiséra Mela Gibsona Umučení Krista. Dokonce v původním znění s titulky. Osobně nevím, co si myslet. I když autority katolické církve označily tento film za věrohodně zpracování Bible, nesoustředil se Gibson na Kristovo učení, nýbrž na zdrcující tělesné utrpení, jemuž byl Syn Stvořitele vystaven. Podle reakcí nejsou řadoví věřící s onou brutalitou ani trochu spokojeni.

Průměrný člověk žijící ve městě se dnes asi těžko pozastaví a popřemýšlí o podstatě Velikonoc. Maximálně, pokud má děti, nabarví vajíčka. Ale lidé už dnes nevěří v nic. Pochybuji, že věří v sami sebe. Na druhou stranu, líbí se mi zvyklosti dodržované na vesnicích. Je to samozřejmě spojené se slávou „vítání jara“, ale oproti jiným státům jsme barbaři. Nejen, že slaví jak diví, ale všichni hlavně vědí a chápou, co že to vlastně slaví.

Co říci závěrem. Velikonoce jsou tradice, která by se měla dodržovat, protože když lidé v nic nevěří, měli by se držet tradic.

Krajina v českém umění 17. - 20. století

Cesta krajinou

Krajina v českém umění, a to od začátků až po současnost, je k vidění ve stále expozici obrazů v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Můžete si zde prohlídnout stovku různých výjevů od těch nejznámějších českých krajino malířů.

Výstava je jako časová osa, začíná v polovině 17. století, kdy se pomalu v malbě začínají objevovat první známky krajiny. Sám mám na mysli úplně první obraz výstavy – pochází z roku 1653 a jeho autorem je Karel Škréta. Řekl bych, že tento obraz se ničím nevymyká ze své doby. Čechy v této době byly barokní a na malbě je to zcela zjevně poznat. Krajina zde slouží pouze jako kulisa pro děj, hlavním motivem obrazu jsou zde postavy.

Čas postupuje dál a postavy na obrazech se zmenšují a postupně mizí a my stále stojíme na začátku výstavy, to nejlepší je před námi. Romantismus zahýbal českým malířstvím stejně jako světovým. Najdeme zde mnoho výjevů z bouřek, rozvodněných řek nebo fantaskní krajiny. Až téměř do konce devatenáctého století můžeme obdivovat monumentální a onou dech beroucí krásu obrazů. Téměř všechny až na pár výjimek jsou vytvořeny za pomoci oleje a plátna. A naprosto všechny jsou dílem jedinečným, neobyčejným a unikátním.

Od devatenáctého století se umění může pyšnit novým objevem – fotografií. Ale je fotografie skutečně umění? Myslím ve srovnání s něčím jako je dobře namalovaný obraz. Když pomineme portréty, které je zcela jednoduší a rychlejší vyfotografovat nežli namalovat, tak vztahuji otázku na krajinu. Malíř si může domýšlet, může improvizovat, zkrášlovat. Malíř si může dovolit cokoliv. Ale je jasné, že proti fotografii neměl šanci. Umělec si musel vymyslet nový způsob zachycení. A v tomto bodu se umění, malířské umění, začíná ubírat naprosto jiným směrem. Kdo dnes ještě maluje „realitu“? Útěk do abstraktnosti a fikce nám někdy může připadat nepřehledný nebo nepochopený. U spousty dnešních děl se naskýtá otázka, zda umělec opravdu zvládl svou představu nebo jestli výsledek je skutečně záměr.

Ale zpět k výstavě: Věc která mě skutečně nadchla a vnitřně sugestivně oslovila má název „Bojiště v zámeckém parku Belloy“ a tento obraz namaloval Otakar Nejedlý (olej na plátně). Je to pravděpodobně největší malba výstavy. Obraz tak veliký, že by vám bezesporu pokryl celou jednu stěnu v obývacím pokoji. Na jednu stranu vypadal jednoduše – pár pahýlů stromů a vznášející se červený dým, který pokryl celou velikou plochu. Na stranu druhou, ale vyvolává symboly a představy. Měl jsem čas chvilku stát a přemýšlet. Konec světa. Rudé plameny ničí celou úrodnou zem. Bojiště prolité krví nepřátel, ale také krví naší. Zpustošená země, která se z posledních sil snaží vymanit z té strašné agónie.

To byl ten zlom, dále je to už jen bláznovství. Zajímalo by mě, co by asi na součastné umění řekli třeba Hartmann nebo Mánes. V poslední místnosti stál projektor, promítal na parkety podlahy zelené klikaté čáry a z reproduktoru se ozývalo hučení. Ale ne hučení větru, nebo vody, ale takové mechanické hučení. Umělecké dílo? Chytrý nápad, ano, bezesporu, jen šlo jen o to, kdo bude první. Světelná projekce se nám vybaví ve spojení s nějakou show nebo koncertem. Autoři ale třeba předběhli dobu, jednou to bude umění. Kam to všechno spěje nikdo neví, třeba je dnešek jen přípravou pro něco ještě modernějšího a ještě lepšího, tak jako bylo reálné zachycení krajiny předzvěstí fotografie.

Expresionismus - Křičte ústa !

Citlivé umění

Postřehy z výstavy, která již proběhla. 29.11.2006 - 4.3.2007

Druhé patro Městské knihovny v Praze, kde se výstava konala, je opravdu velni rozlehlé a exponátů se zde nacházelo nespočet. Jak jsem putoval z jedné tématické místnosti do druhé, pomalu jsem se ztrácel a zapomínal, co už jsem viděl a co mě ještě čeká. Ztrácel jsem přehled o čase, ale v dobrém slova smyslu. Výstava Křičte ústy! byla jedna z těch nejpovedenějších, co jsme kdy viděl. Svět plný expresionismu, plný apokalyptických katastrof a také plný mystického úžasu. Na konci jsem byl celou tou sociální nespravedlností úplně vyčerpaný. Přelom a začátek dvacátého století musela být hrozná doba – pokud člověk nebyl bohatý továrník.

Expresionismus je ukázka toho, co vše je lidský mozek schopen vymyslet. Tam, kde se konvence zastavují, expresionismus začíná. Skutečnost ustupuje do ústraní a vnitřní svět se stává realitou. Dovolte si cokoliv, upusťte uzdu fantazii, nechte se ovládnout perverzí. Život nestojí za to, abyste pořád jen poslouchali, křičte, běžte proti proudu. Odměnou nebude sláva, ale nejspíš ještě větší utrpení. Chápu, není to radostná představa, ale třeba vás jednou někdo docení.

Kdybych si měl vybrat obraz, který na mě zapůsobil opravdu expresivně, tak mám dva horké (naprosto odlišné) kandidáty. Prvním je Antonín Slavíček a konkrétně jeho obraz Pohled na Prahu od Ládví. V životě jsme neviděl větší plátno. Obraz byl širší než já delší (a to mám, prosím, skoro dva metry). Zobrazoval přesně to, co název napovídá. Pohled na Smíchov v roce 1908. Ráj továren a komínů, krok lidstva kupředu, ještě blíž zkáze. Zotročení člověka, ubití lidskosti. Na druhé straně také zobrazoval kus nezkažené zelené země, z které se malující na město díval. Obraz v životní velikosti? Chrlící komíny, pokrok, v té době to musel být zcela určitě uchvacující pohled. Druhý obraz je zcela z jiného soudku, oproti prvnímu je malinký, skoro k přehlédnutí, ale právě při pohledu na něj se rozvíjela moje exprese. František Kaván – Rozlitina kalné vody z tání (1892). Pár vystižných šmouh, které ve třetině obrazu utne šedé nebe. Jednoduchost může být tak geniální. Dole abstrakce nahoře naprostá realita. Na Slavíčkově plátně se dá pokaždé objevit něco nového, nějaký nový motiv, malý baráček někde v vzadu. Kdežto na obrazu Kavána je vše na první pohled jasné. Přesto jsem jej zkoumal dlouze. Nehledal jsem zapadlé baráčky, ale myšlenky.

Co říct na závěr: Výstava ještě nějaký ten týden potrvá, jestli půjdete okolo a budete mít čas a náladu, zajděte se podívat. Vím, času je málo. Ale pak stačí mít náladu. A i když budete nevyspalí a protivní, možná právě to je to pravé rozpoložení na tuto ponurou, ale velmi podařenou výstavu. Život v té době nebyl lehký, tak proč by umění, jakožto zrcadlo doby, mělo být jemné.

Nevyhnutelné

A svět to nevydržel a začal plakat, nezastavitelná síla se uvolnila a všechno se zastavilo, všechno skončilo.
Tak blízko bylo vítězství, na dosah ruky.
A teď prohnilý svět je poražen.
Kdo je vítěz?
Kdo to vydržel do konce?
Avšak ti, co porazil svět najednou zjistili, že není kde žít, není na čem znovu stavět.
Zřezali si větev sami pod sebou.
A ten dlouhý pád hluboko do jejich prohnilých srdcí je nezastavitelný.
Nevyhnutelný.
A co bude potom?
Přece nic, co může přijít po konci jiného?
Kráčet do tmy a nesmět se ohlédnout, oči mít zavřené (myslíš, že když je otevřu, něco uvidím?) Jsou věci, které přetrvají a je možné je najít.
Je to složitá a zvláštní cesta, ale existují lidé, kteří to zvládli, zvládnou.
Věřím, že to ještě někdo dokáže.
I přesto všechno já stále věřím.

Czech Press Photo 07

Žurnalistická fotografie, to je obrovské dílo, ne pouze obrázek na titulní straně novin. A také v sobě skrývá obrovskou moc. Taková fotka v novinách vás může zničit nebo naopak vyzvednout. Vše záleží na fotografovi. Je to ukázka momentálního prožitku. Kdyby to bylo vyfotografováno o vteřinu dřív, nebo vteřinu později, nebylo by to ono. Je to síla okamžiku. Chvilka dokonalosti. Ano, bývá většinou asociována s hrůzou, s válkou nebo s utrpením, ale novinářská fotografie ukazuje život. Život takový, jaký život je.

Czech Press Photo je soutěž pro české a slovenské fotografy a zároveň výstava pro veřejnost. V zájmu nestrannosti posuzuje práce nezávislá, každoročně obměňovaná, odborná, mezinárodní porota. Kategorií a cen je mnoho, ale nejprestižnější je cena za fotografii roku, takzvané Křišťálové oko.

V Křížové chodbě a Rytířském sále Staroměstské radnice v Praze jsou zdi poseté velkými fotografiemi pořízené téměř ze všech koutů světa. Tolik se toho za poslední rok stalo, věci známé, zapomenuté i ožehavé. Věci, o kterých nemáme ani tuchy.

Vítězem se stal Dan Materna z MF Dnes, jeho vítězná fotografie, která visí na čestném místě má bezmála životní rozměry. Působí více než sugestivně. Je zde výjev rozvedených manželů přetrhávající se o dítě. Křik, úzkost a strach to je z té obří fotografie vidět a i slyšet. Ale některé vystavené fotografie jsou ještě drsnější. Například série zobrazující příběh muže s handicapem, který nastupuje do nové práce. Krutá realita proti obrovskému odhodlání, odvaze a chuti po normálním životě. Nebo vrcholem je reportáž z Vietnamu, kde se ještě dnes rodí třetí generace dětí s nejbizardnějšími tělesnými deformacemi. To vše proto, že Amerika chtěla válku vyhrát a použila chemické zbraně. Ale fotografové si také všímají i krásné nezkažené přírody, zvířat nebo lidovému umění. Po všech těch hrůzách, co se okolo dějí je to příjemná změna.

Je příjemné vidět, že práce českých a slovenských fotografů se dokáží vyrovnat světové úrovni. Slušelo by se jim popřát, ať se jim práce i dále daří, ať mají rychlý stisk nebo naopak velkou trpělivost při čekaní na pořádný úlovek. Při čtení novin si asi nikdo neuvědomí, jak těžké je pořídit skvělou fotografii, ale když jste na výstavě těch nejlepších, je lehké to pochopit.

Vladimír Boudník, vynálezce slova explosionalismus

Vladimír Boudník byl výjimečný člověk. Byl to jeden z hlavních představitelů českého undergroundu padesátých a šedesátých let. Ohromoval svojí originalitou. Vymyslel si svůj vlastní nenapodobitelný umělecký směr, který pojmenoval explosionalismus. Je to více než úžasné, že si někdo v poválečných letech dokázal najít svůj vlastní ostrůvek uprostřed politického šílenství. Je obdivuhodné už jen to, že se někdo dokáže vypořádat s něčím takovým jako je válka. Boudník byl za války nacisty nasazen na nucené práce. Trauma, které si moje generace nemůže prožít. Díky Bohu za to!

Vladimír Boudník byl profesí nástrojař a dílenský rýsovač a právě z tohoto svého povolání čerpal při uplatňování svého vlastního směru. Odstřižky plechu, zlomené pilníky, matky, šrouby, raznice či kusy litiny, odpadlé při zpracování kovu, vlisovával a vtloukal do plechových plátů, které pak propaloval autogenem, škrábal do nich důlčíkem a rydlem a tloukl do nich kladivem. Z takhle vzniklých matric pak tiskl své grafické abstrakce, které dotvářel ještě poté, co vyšly z tiskařského lisu. Často pracoval s magnety, byl fascinován chováním kovových pilin na plátech železa, které bylo podložené magnety. Kovové piliny se za pomoci magnetických siločar uspořádávaly do vějířků a tvořily nejrůznější obrazce.

Dále by se explosionalismus dal charakterizovat jako svět emocí, které mají probouzet k životu a vymítit ďábla nebo také jako alternativní výtvarný postup lyrické abstrakce. Dala by se určitě vymyslet celá řada vysvětlení, ale společná mají vždy slova jako „inovace umění“ nebo „proměna současné malby“. Boudník do dnes nebyl překonám a stále je inspirací. Otevřel oči mnohým výtvarníkům právě svými nekonvenčními technikami. Jeho abstrakce a plastiky byly plné barvy, emocí a pocitů autora. Zároveň byl (na rozdíl od většiny současných umělců) mravní, bez nároků na slávu. Nepodléhal módním trendům a netvořil si vlastní.

Boudník pracoval s továrně, miloval to. Miloval stroje a nacházel v nich svojí inspiraci. V ocelárně se dokonce seznámil s Bohumilem Hrabalem a stal se jeho věrným přítelem. Bydleli spolu. Boudník se stal předlohou některých Hrabalových literárních postav a ve filmu Perlička na dně (1966) si Vladimír Boudník dokonce zahrál sám sebe. A tím se dostáváme k tomu, jak komunistický režim snášel Vladimíra Boudníka. Nesnášel. Boudník byl underground. V Československu měl za celý svůj život jen jednu jedinou výstavu. Zato ve světě sklízel potlesk. Byl „objeven“ na Expu 58 v Bruselu. Jeho výtvory se dostaly až do New Yorku. On sám žádnou svoji velkou výstavu nezažil. Do světa se podívat nemohl a jedinou radost mu přinášelo, když mohl nějaký svůj obraz darovat kamarádům nebo spolupracovníkům.

Boudník rád a často experimentoval. Byl tím doslova posedlý. Nejprve si vyzkoušel téměř všechny výtvarné techniky a poté začal experimentoval sám na sobě, sám na svém zdraví. Schválně málo spal nebo například jednu dobu jedl jen chléb. Snažil se ze sebe dostat co nejvíce, ale podlehl tomu a začal více a více obětovávat. Svůj život zakončil tím, že se oběsil. Stalo se tak v prosinci roku 1968 na klice od dveří, když opět zkoušel, jaké pocity bude mít při přiškrcení. Tentokrát se z oprátky ale včas nedostal.

Jeho výstava v domu U Zlatého prstenu mapuje začátky explosionalismus, jehož zásady sám sepsal v Manifestech explosionalismu. Ukazoval tak sílu umění na oprýskaných zdech pražských domů. Expozice ukazuje, že doutník nebyl pouze grafik a malíř, ale že také psal básně a prózu. Dále se na výstavě objevovaly nejrůznější skici nebo drobné grafiky, ale ty měly spíše doprovodný význam. Důraz je kladen na literární část. Vystaveny jsou texty různých manifestů a apelů. Boudník sepsal vlastní samizdatovou edici, která obsahuje jeho básně, deníkové záznamy a ukázky korespondence s přáteli. A právě do těchto dopisů Boudník vkládal své fotogramy, drobné skici a miniaturní grafiky.

Znavený

Stojím a koukám přesně do prostřed nebe.
Je tam slunce,
zrovna ve svém nejsilnějším svitu.
V nejlepších letech svého jednodenního života.
Stojím a čekám, až oslepnu.
Už?
Světlo tma, světlo tma, světlo tma,
pořád dokola.
Bolest.
Oči pálí.
Čelo se potí.
Už !

Jen ona a on

Byl krásný letní den, když se poznali. Okouzlila ho. Byla krásná. On s celou svojí partou si vyjel k vodě. Opalovali se, koupali se, užívali si volných dnů. O kousek opodál se opalovaly dvě dívky. Cele odpoledne po ní pokukoval a jejich pohledy se častokrát spojily. Zpočátku vždy oba ucukli, ale když už se tak mělo stát asi po desáté, usmála se na něj a on jí úsměv vrátil. Přátelé ho naváděli, aby za ní šel. Udělal to. Párkrát si spolu večer vyrazili a výborně si rozuměli. Seznámil jí se svými kamarády a i jim se velice zamlouvala. „Vidíš, ještě že si tam šel,“ plácali ho po zádech a smáli se. „Dobře sis vybral,“ konstatovala jeho matka, když jí byl představit. Ze všeho nejvíc na ní miloval to, jak moc miluje ona jeho. Ona nikdy neměla tak velkou partu kamarádů, kteří by se měli tak rádi, zapadla dobře a byla ráda. „U mě ve škole a teď v práci je každý na každého jenom hnusnej,“ říkávala. Celá parta se pravidelně sházela. Bylo to pro něj všechno, vídat přátelé téměř každý den a žít se svojí láskou. Jak je všechno jednoduché, když se člověku daří.

„Co kdybychom se odstěhovali na venkov,“ řekla mu jednoho večera, když se vrátil z práce, „můj děda tam má domeček, ale umřel a teď je tam prázdno, byla by to paráda,“ oči měla sklopené a hledala něco v atlasu. Byl z toho trochu vyveden z míry.
„Podívej, tady to je,“ a ukázala na mapu. Byla to vesnička na druhé straně republiky.
„No,“ začal pomalu, protože viděl, jak je do toho zapálená, „abych pravdu řekl, tak nevím. Máme tady přátelé, práci, nemůžu to jen tak opustit.“
„Ano, to chápu, ale budeme tam spolu, jen ty a já, bude to skvělý.“
„Tady jsme taky spolu jen ty a já,“ pomyslel si a pořád nevěděl, co jí to napadlo.
„Nechci opustit své přátele, a navíc…“
„Ty tvoji proklatí kamarádi,“ přerušila ho, „pořád mluvíš jen o nich, jako by si nic jiného neznal,“ dodala útočně.
„Mám jich plný zuby,“ řekla a poprvé za celou tu dobu, co tam stál se na něj podívala. Její pohled byl zvláštní, nebylo v něm nic z její krásy, ba naopak, vyzařoval zlobu a nenávist.
„Co máš proti mým kamarádům, myslel jsem…“
„Strašně mě štvou, vůbec mě to s nima nebaví,“ opět ho nenechala domluvit.
„Proč mi to říkáš až teď, myslel jsem, že je máš ráda, proto tě beru pořád sebou, abychom byli všichni společně,“ zvýšil i on hlas.
„Já je ale ráda nemám, snažila jsem se, ale nejde to. Chci být s tebou, proto s váma pořád chodím.“
Rozhovor se dál vedl ve stejném tónu, a když potom ležel v posteli, pořád na to musel myslet. Dobře, říkal si, když je nemá ráda, tak už jí nikam brát nebudu. Myslel si že tímhle je všechno vyřešeno.
Pár dní trvalo, než se všechno vrátilo do stavu předtím večerem, ale už na to skoro nemyslel. Kamarádům vysvětlil její absence tím, že má teď málo času, a (jak i on sám doufal) že to přejde a zase je brzo navštíví.

Když zase jednou přišel domů z návštěvy přátel, našel jí opět nad atlasem. „Kde si byl?“ zeptala se, aniž by se na něj podívala. Vysvětlil jí, že s kamarády, a že jí pozdravují. Díval se na ní a čekal, že jí to udělá radost, že si na ní vzpomněli. Ale ona na něj vzhlédla a začala téměř křičet: „Nemám je ráda, kašlu na ně, a nepřeji si, aby si se s nimi stýkal.“
„Prosím?“
Zopakovala větu a začínala rudnout v obličeji. Nechápavě na ní koukal a v duchu si ty slova opakoval. Potom také ztratil trpělivost a vykřikl: „Tak to teda ne, ty lidi znám skoro celý život a nechci se jich vzdát jen proto že jim nerozumíš a že chceš pryč.“
„Ne, to ne,“ obrátila najednou a začala se omlouvat, „promiň, já to tak nemyslela, nezlob se na mě, miluji tě, nesmíme se hádat.“

Byl z toho v šoku, ptal se jestli nemá nějaké problémy, jestli jí může nějak pomoct, ale ona stále naříkala. Uklidnila se, až když řekl, že jí odpouští a že se vlastně nic nestalo.
Po této události, už se rozhodl, že přátelům všechno poví a poradí se s nimi. Pak měl ale moc práce a hodil to za hlavu, všechno se zase zdálo být v pořádku.

„Odstěhujeme se,“ řekla najednou z ničeho nic, když už leželi v posteli a on si myslel že spí. Opět jí vše vysvětlil, že nechce, že je tu spokojený.
„Dobře,“ převalila se a usnula.

Druhý den v práci vzal do ruky telefon a volal kamarádovi, chtěl se s ním sejít a vše mu říct, potřeboval radu, přestávalo se mu to líbit. Nikdo telefon nezvedal a když se mu kamarád neozval ani po dvou hodinách začal mít nepříjemný pocit. Zkusil to ještě jednou a potom ještě dalšího kamaráda, ale ani ten telefon nezvedl. Teď už to bylo pořádně divné a do konce pracovní doby nedokázal myslet na nic jiného než, co se asi děje.

Když večer otevřel dveře od bytu, první co viděl byla ona. Zrovna prudce zavírala dveře do obýváku a cukla sebou. Potom se k němu otočila a unaveně se usmála. Na tváři měla pár nepatrných kapek něčeho červeného.
„Co se děje?“ zeptal se a dál jí zkoumal pohledem, všiml si stejná červená barva je i na klice a jejích rukou. Až moc byla ta barva červená.
„To je krev?“ zeptal se a znovu dodal, „co se tu děje!“
„Neboj se, všechno bude teď už v pořádku,“ začala pomalu mluvit a bylo vidět, že v pořádku není nic, „zabila jsem je, zabila jsme je všechny.“
Oči jí svítily pýchou, byla na sebe pyšná. Natahovala po něm zkrvavenou ruku a on se jí díval do očí. Udělala krok k němu a ruku měla pořád nataženou, kapala z ní ještě krev.
„Obejmi mě,“ zaskřehotala a usmála se. Couvnul dozadu. Najednou se zastavila. Úsměv zmizel, padla na kolena a začala plakat, plazila se k němu a pořád dokola opakovala: „Promiň, promiň.“ Neměl kam utéct, doplazila se po kolenou k němu a krvavýma rukama ho chytila za nohu a přivinula se k ní.
„Miluji tě, odjeď se mnou, prosím. Budeme teď pořád spolu.“

Odstrčil jí a šel se podívat do zavřeného pokoje. Byli tam všichni jeho přátelé, byli mrtví, leželi na hromadě a všude byla krev. Zavolal policii. Krčila se v koutě a pořád plakala a opakovala: „Promiň, moc mě to mrzí, ale já chci být s tebou, neopouštěj mě.“

Fila na Hrad, aneb život umělce

Výstava Emila Fily se uskutečnila v jízdárně Pražského hradu. Život Emila Fily musel být opravdu těžký a jen tak někdo by to zcela jistě neunesl. Nedovedeme říct, co asi malíř cítí, když maluje obraz, který je dnes tak vzácný. Bohužel náš pouhý pohled neodhalí vše. Neodhalí, co se skrývá v pozadí. Ale to je to krásné, to je ono, proč nás umění přitahuje. A pro Filu to byl existencionalismus, jehož kouzlu propadl už na začátku 20. století.

Snažil se zachytit skutečnost pomocí dojmů, pocitů. V expresionismu šly konvence stranou a čím více bylo umění sugestivní a novodobé, tím více si získával Fila uznání. Stal se členem skupiny Osma. A právě obrazy z této doby byly k vidění ihned po vstupu do jízdárny Pražského hradu.

Netrvalo dlouho a ve Filově díle se začínají objevovat prvky kubismu, nejprve jako kuboexpresionismus a poté už naplno ovlivněný Pablem Picassaem. V té době, maluje Fila hlavně zátiší, ale také vytváří sochy. Roky běží a válka se neúprosně blíží, ale ještě před první světovou válkou se Fila stihl oženit. Ale také musel stihnout prchnout do Holandska. V této době, již není členem skupiny Osma, ale Spolku výtvarných umělců Mánes. Díky tomuto spolku, kterému zůstal věrný až do smrti, se českým umělcům otevřely nejen obzory, ale také hranice. Ještě před válkou se mohli se podívat do Paříže, poznat onu atmosféru a objevit zde nové umělecké hnutí.

Výstava plyne, stejně jako Filův život a jeho díla tu visí seřazené a s popiskami. Složité kubistické obrazy mohou u člověka s představivostí evokovat téměř cokoliv.

Po válce se Fila vrátil do Československa a podílel se na budování nového samostatného státu. Samozřejmě stále intenzivně maluje. Vytváří různé cykly, například cyklus zápasů Héraklových, cyklus českých a slovenských lidových a především cyklus Boje a zápasy. Všechno to jsou reakce na hrozbu fašismu, která visí nad Evropou jako předzvěz něčeho destruktivního.

Prozíravost ale Filovi k ničemu nebyla a hned první den druhé světové války byl odvlečen do koncentračního tábora. Zde samozřejmě nemohl malovat obrazy, ale nevzdal se a bojoval na své vlastní frontě. Napsal řasu teoretických textů a dokonce i několik básní. Koncentrační tábor a i celou válku jako jeden z mála přežil, i když s podlomeným zdravím. A jakoby se nic nestalo začal opět malovat jako ve třicátých letech před válkou. Ale zcela určitě nezůstal nepoznamenaný, něco takového nemůže nechat člověka klidným. Fila se sice nejvíce zajímal o zátiší, ale párkrát se vrátil k motivu koncentračního tábora např. (Osvobození Buchenwaldu, 1947). A poté, až do své smrti, vytvářel krajinomalby.

Teď to vypadá jakoby malíř umřel a výstava skončila a dál už nebude nic. Ale naopak, toto je začátek, mělo by se připomínat jak dílo tak i život těchto velkých umělců. To oni změnili umění a pozvedli První republiku výš než kdokoli a kdykoli před nimi, po nich.

Eurípidés versus fenomén současnosti (seriál)

Dá se vůbec srovnávat antické drama se současným seriálem? Něco co bylo napsáno pět století před naším letopočtem? Určitě v něčem je to stejné, ale podle mě toho zase tolik nebude. Pro srovnáváni jsem si vybral Eurípidéa. Náměty na své krvavé tragédie hledal ve starých bájích a mýtech. Byl velice novátorský, na svou dobu samozřejmě. Kritizoval skrz svá díla soudobé Athény, v jeho hrách se objevují otroci, hlavní postavy jsou ženské. Možná to všechno přinesl právě Eurípidés. Byl zastáncem na tu dobu velice odvážné myšlenky, že o našich osudech nerozhodují bohové, ale my lidé sami. Bohové v jeho hrách jednají jako smrtelníci. Již ve své době se zabýval psychologií postav, zatímco ostatní svět, jak se říká, lezl teprve po stromech. A když tento génius zemřel, odnesl prý sebou do hrobu i nejlepší athénské období moci a i celou demokracii (ve skutečnosti to byli Sparťané, ale když se toto datum tak hezky kryje).

Napsal více jak 80 tragédií, z kterých se v celku dochovalo 17. Asi nejznámější jeho dílo je Médeia. Je to tragédie láskou zhrzené ženy, kterou opustil milovaný manžel, kvůli jiné. Dceři samotného krále korintského. A tento král ještě ke všemu Médeiu vyhnal ze své země. Médeia chce pomstu, proto lstí zabije manželovi milou a dokonce přitom zemře i samotný král. Pomsty ale není nikdy dost a Médeia se rozhodne, že zabije i své dva syny, které společně se svým manželem tolik miluje. Je to dlouhé rozhodování, ve kterém ale nakonec vyhraje touha po odplatě a zrazená žena zabíjí své dva sny, aby její manžel trpěl.

A nyní se dostáváme do současnosti. Byl by takový scénář dnes vůbec přípustný? Představme si nějaký seriál, kde by se tyto věci děly. Úplně slyším to zděšení diváků. Dnešní rozmazlený svět potřebuje sice seriály, potřebuje se pravidelně dívat na své oblíbené hrdiny, ale oni přece nemůžou býti vrahy. Oni jsou přeci příkladem. Nemůžou ani trpět tím, že by jim někdo vyvraždil rodinu. A když už je v nějakém seriálu vrah, musí se vyšetřovat, musí to mít nálepku krimi a vrah musí být dopadem, protože žijeme přeci v dokonalém světě.

Dnešní náměty pro seriály jsou čistě rodinné. Každodenní problémy a jejich řešené nebo když už potřebují tvůrci přiostřit vklouzne do děje nová postava, která po pár dílech odhalí, že je vlastně sestra hlavního hrdiny. Ale v podobném podání to tu již přece jen bylo. Oidipus, který zabil vlastního otce, aby se oženil se svojí matkou. Ospravedlňuje ho jen to, že nevěděl, že je to jeho matka. Kdyby někoho takového dneska zatkli, řekli by mu ale, že neznalost neomlouvá. A jsme opět jsme na začátku, incest je v dnešní době vážné téma a o zabití již raději nemluvě.

Společné mají dnešní seriály a staré antické drama asi jen jedno, lásku. Láska květe v každém věku a i v každé době. Pro lásku je člověk schopen zabít, ale tenkrát si to i dovolili. Jen nám asi všechny milostné osnovy vyfoukli dávno před letopočtem a všechno co dnes vidíme jsou již jen kopie z kopie.

Bylo by asi zajímavé přenést Eurípidéa do dnešní doby a sledovat, co by ovlivněn touto dobou, napsal. Chtě nechtě by musel zapadnout do komerce, protože jinak by ho asi ukamenovali a to zrovna není moc v módě. Za všechno může doba. Dávno byla smrt na denním pořádku a lidé na šílené tragédi chodili ještě do divadla. Dnes kdybychom zabili hlavního hrdinu seriálu, rozbily by nám davy naštvaných fanoušků dlažebními kostky auta. Paradoxně nám ale nevadí utrpení dětí v Africe (možná by se o tom měl natočit seriál).

První schůzka

Není to tak jednoduché, jak se zdá. Přitom domluva byla jasná, přijede na nádraží vlakem v 16:48. Mám jí tam čekat a půjdeme někam, kde bychom mohli být sami. Těšil jsem se. Ale…nikdy jsem ji předtím neviděl. Poslal jsem jí pár svých fotek a ona zase mě. Byla krásná. Schůzka naslepo? Tak napůl, protože se známe přes internet už dlouho, protože si píšeme a je nám spolu dobře. Jenže nikdy předtím jsem s ní nemluvil z očí do očí. Nikdy předtím jsem nic podobného neabsolvoval, ale byl jsem odhodlaný a připravený.

Přijel jsem na nádraží už o dvacet minut dřív. Koupil jsem velkou kytici červených růží a v pozoru čekal. Koukám do dálky, odkud přijíždí vlaky. Nečekaně to ve mně začíná hlodat. To nezvládnu, nevím proč, ale nemám na to. Bude to trapné a budu se cítit nesvůj. Už takhle, když tu stojím sám a držím květiny pociťuji pohledy všech cestujících okolo. Kousek mého já mě uklidňuje, ale zbytek je v panice.

Minuty neúprosně letí a já vím, že mé tělo hoří. Nacvičoval jsem si, co jí řeknu, kam jí vezmu, plánoval jsem každičkou chviličku. Teď jsem ale přikovaný k nástupišti a nemůžu se hnout.

Zvoní mi telefon – SMS. Píše, že už se pomalu blíží a jestli už tam jsem, píše, že se těší. Třesou se mi ruce. Musím se smát sám sobě, vlastní slabosti. Přešlapuji na místě a přemýšlím, jak udělat, aby to bylo už všechno za mnou. Abych byl už s ní a cítil se vyrovnaný. Prvních pár minut bude zlých, ale pak se uklidním. Jak to asi celé vidí ona?

Amplión ohlašuje příjezd vlaku. A je to tady. Vlak se řítí ze zatáčky a poté začíná brzdit. Rozhlédnu se, jakoby mě někdo sledoval a poodstoupím za novinový stánek. Vlak zastavuje a lidé začínají vystupovat. I na mě zde někdo čeká, bere jim kufry, líbá je. A najednou spatřím ji. Přitisknu se ještě blíž ke stánku, aby mě neviděla. Rozhlíží se. Je krásná, ještě hezčí, než na fotkách. Ještě hezčí, než jsme si ji představoval. Srdce mi tluče o závod. Určitě z toho mám teplotu. Rozhlíží se, hledá mě. Jsem schovaný a nemůžu se pohnout. Vytahuje z kapsy telefon, je pár desítek metrů ode mě. Musím něco udělat. Musím tam jít. Čím déle se tady budu skrývat, tím to bude ještě horší.

Ale místo toho sáhnu také do kapsy pro mobil a rychle ho vypínám, zahazuji kytku, nasazuji si kapuci a mizím v podchodu. Utíkám ven z nádraží, neohlížím se.

Poslední bezvýznamné chvilky

Všechno skončí za deset minut.

Jak je to možné? Ještě je tolik věcí, které jsem chtěl v životě zažít, dokázat. Celé dny člověk sedí na pohovce a nudí se, ale když mu zbývá deset minut do skonání světa, snaží se, jak jen může, aby se zachránil. Pud sebezáchovy. Reflex. Ale na to už je pozdě.

Všechno skončí za devět minut.

Chtěl bych jí naposledy políbit. Naposledy jí obejmout. Miluji jí. Možná je to smrtelná agónie, možná jsem to tak ale cítil vždy. Proč je tak daleko? Proč jsme se jen rozloučili ve zlém? Zlato, je toho tolik, co jsem ti nikdy neřekl.

Všechno skončí za osm minut.

Osm minut a nezůstane tu nic. Ti šťastnější budou prach a ti co nezmizí hned budou bufet pro červy. Hnusná představa. Tolik plánů a nakonec ti osud sdělí: „Jsi jen číslo v řadě, která nic neznamená.“ Užij si svých posledních osm minut.

Všechno skončí za sedm minut.

Bože, ten čas ale letí, když nechceš. Sedm minut čekat na mrazu je sakra dlouhá doba, ale stihnout popsat všechny své pocity za sedm minut je nemožné. Tisíce myšlenek se derou ven, tisíce nápadů, které jsem nikdy neuskutečnil, protože se mi zdály bezvýznamné. Zdálo se, že je na ně dost času. Chtěl jsem žít okamžikem, ale okamžik pominul a zbylo prázdno. Zbylo sedm minut do konce.

Všechno skončí za šest minut.

Nevěřím, nejsem připraven. Proč musím nést odpovědnost za chyby druhým, nic zlého jsem neudělal, a přesto pykám. Zemřu jako ostatní. Nechtěl bych žít na pořád, ale čekal jsem, že ještě nějaký pátek to bude.

Všechno skončí za pět minut.

Stojím tu a už na nic nemyslím, jsem smířen. Neschopen pohybu. Nade mnou svítí měsíc, je úplněk, krásná tichá vlahá noc. A my musíme zemřít. Je to nevyhnutelné.

Všechno skončí za čtyři minuty.

Nikdy jsem nevěřil na to, že člověk se může zbláznit. I v těch nejhorších chvílích jsem si dokázal zachovat klidnou hlavu, pokud jsem potřeboval, pokud jsem chtěl. Blázen je jen ten, který se tomu podvolí dobrovolně. Blázen je ten, který se dobrovolně rozhodne pracovat s blázny. Blázen se nedá definovat, každý je blázen. Když se chci pobavit, jsem blázen, když se vymykám normě jsem blázen. Čas se mění, norma se mění. Blázni jsou věční. Bláznům bude asi fuk, že za čtyři minuty tady nic nezbude.

Všechno skončí za tři minuty.

Tři! Ale ne, už jen tři, takhle dlouho netrvá ani běžná písnička, a to když jí poslouchám, čas uplyne, ani se nenaději.

Všechno skončí za dvě minuty.

Lži plné dalších lží, jediná cesta ven je se z toho znova vylhat. Všechno už bylo řečeno, všechno už bylo napsáno, nový pohled neexistuje. Lži pramenící z nenávisti, zášti a blbosti, a všechny ty věci jsou bez hranic. Ale proč by mě to mělo na konci všeho trápit. Měl bych si to užít, nic už asi nestihnu, ale i smrt se dá „si užít“.

Všechno skončí za jednu minutu.

Co bude pak, jaké to je umřít? Tělo umře, duše umře. Nikdo se ale nikde už nenarodí, řetěz je přetržen a čas zastaven.
Dobrý den, je konec.

Všechno končí…

Obdivuhodný Ferlinghetti

Lawrence Ferlinghetti se narodil roku 1919. Je často nesprávně zařazován mezi beatniky. Jeho dílo sice do tohoto hnutí do určité míry zapadá, ale ve skutečnosti se Ferlinghetti mezi beatniky jenom pohyboval. Měl v jejich řadách i mnoho osobních přátel, ale sám se mezi ně nikdy nepočítal. Ferlinghettiho dílo je opravdu rozmanité. Za svého života doposud napsal nespočet básní a také namaloval mnoho obrazů. Také je vlastníkem veleváženého knihkupectví a celý život pomáhal svým přátelům a vydával jejich knihy. Objevoval nové mladé talenty, protože věřil, že umělci jsou proti zlu a jsou nositelé lidskosti.

Jeho dílo je těžko definovatelné. Jak poezie, tak výtvarné dílo. Svoji práci ale vždy staví do opozice s konzumní společností, kritizuje materialismus a oslavuje lásku, sex a svobodu. Na začátku své kariéry experimentoval s LSD, asi stejně tak jako celá beat generation. Svou poezii psal hovorovým jazykem a způsob jeho psaní byl blízký výtvarnému vidění. Od beatnické tvorby se Ferlinghettiho poezie lišila především angažovaností v politických otázkách. Ferlinghetti byl politicky aktivní, do značné míry pod vlivem prožité války. Jeho smýšlení bylo poměrně pacifistické, zvláště poté, co byl poslán do Nagasaki, pouhých šest týdnů po zničení města atomovou bombou. A právě toto je onen silný expresionismus, který vyzařují jeho díla, v postavách jsou viděl životní příběhy a osudy. Je to zvláštní styl projevu, ale je to výpověď jednoho člověka o celém dvacátém století.

Jeho práce byla dlouhá léta utajovaná, až do roku 1980, kdy byla objevena kurátorkou Ritou Bottomsovou a byla mu uspořádaná první velká výstava. O této doby je Ferlinghetti stálicí, která stále sleduje svoje zájmy. A za to mu vzdávám holt. Je těžké mít v dnešní době osobitý styl a neotřelý pohled na svět. A dále je těžké udržet si ho stále svěží přes půl století.

Literatura jako business

Tak jako neexistuje nenaplněný koutek lidského konání, tak i česká literatura má svoje tvůrce. Z minulosti se k nám dostává jen ochutnávka toho nejlepšího, ale co ti, kteří se nestačili zapsat do síně věčné slávy? Kolik by jich mohlo být?

Lidí, kteří se snaží obohatit současnou českou literaturu je bezesporu mnoho. Jeden by si mohl říct, jak se dá v takovém množství uplatnit? Zjevně těžko. Ale trh je přehlcen, nabídka je nesrovnatelně větší, nežli poptávka. Existuje nespočet „rádoby pisálků,“ kteří píší spíše ze zvyku a pro peníze, chrlí své věci už jen z principu a bez rozmyšlení. Je to stejné jako s ostatními věcmi, musíte přijít s něčím novým, lepším, originálnějším, jen tak se možná uplatníte, zapíšete do oné pomyslné síně slávy a nebudete nikdy zapomenut. Není to tak lehké. Věc, která tu ještě nebyla se nedá objevit jen tak (jinak by ji mohl totiž objevit kdokoliv). Asi to potřebuje mít zvláštní dar. Všimli jste si, že všichni velicí spisovatelé byli nějakým způsobem nedoceňovaní, nepochopení, ba dokonce utlačovaní. Museli přinést obrovské oběti na hrob své slávy. Protrpěli si většinou osobní tragédii nebo deprese. V tom největším šílenství vznikají ta nejlepší díla. Ale co se líbí jednomu, nemusí se líbit jinému.

Co tedy ještě nebylo objeveno? Vypadá to, že svět už objevil vše. Dokud nás opět nějaký silný jedinec nepřesvědčí o opaku. Knihkupectví jsou naplněné k prasknutí, ale kdo to všechno čte, aby dokázal vytřídit to dobré a nabídnout to nejlepší. Knihkupci ani nakladatelé to nebudou, těm jde o peníze. Spisovatelé plodí bez lásky ke svým dílům, z nutnosti.

Poté, co jsem v jednom obchodě viděl knížku maličkého formátu asi o dvaceti stránkách za osmdesát korun s názvem „Jak krtečkovi pokakali hlavu“ (nejedná se o další pokračování známé kreslené pohádky o krtečkovi), si myslím, že v tomto světě vám vytisknou opravdu cokoliv. Tak proč ne zrovna mojí knížku? Na druhou stranu si říkám, když toho existuje tolik, někdo už musel řešit stejný problém, jako řeším já ve své povídce, dávno přede mnou. Bojím se toho, že když vymyslím vlastní příběh, který přece v mé hlavě je tak dokonalý, ale na papíru vyzní jinak, někdo jen znuděně oznámí: „To už tu bylo.“

Napadá mě teď, jestli si lidé ještě vůbec kupují knížky v dnešním modernizovaném světě. Je pravda, že já osobně jsem svoji poslední knížku dostal tak před deseti lety a byla to právě knížka o (nefalšovaném) krtečkovi. Knížky samy o sobě nejsou fenomén, to z nich udělá až dobrá reklama. Asi ta nejlepší je, když někdo slavný vezme knižní předlohu a natočí film. Z herců se stanou hvězdy, ze spisovatelů uznávaní spisovatelé. A jdou na dračku. A s tím všechno, kde jsou jen podepsaní.

Film a knížka se srovnávat dají jen těžko. Film funguje jako reklama. Dvě hodiny trvající reklama. Příběh se dá za tu dobu nastínit, ale až teprve kniha ho rozvine a přinese vám spousty věcí, které se do filmu vejít nemůžou. To by musel mít padesát hodin. Pravda, jak na co. Drtivá většina příběhů v knihkupectví by se dala zmáčknout do reklamových bloků v hlavním vysílacím čase, ale já mluvím o kvalitních příbězích. Někdo to nemá rád, přečíst si knížku a potom si „zkazit“ dojem tím, že se podívá na film, který je pouze představou někoho jiného – režiséra. Ale já preferuji shlédnutí filmu a pokud mě příběh zaujme, jsem ochoten ho dále studovat v knize.

Takže je tu návod jak proslavit sebe a i všechny okolo. Čtěte, objevte v té hoře sepsaných věcí něco převratného, zfilmujte to, odkažte se na to, že předlohou byla kniha a úspěch je zaručen.

Poslední rozloučení

„Sbohem,“ vysoukám ze sebe, odhrnu jí ofinu a dám jí na čelo poslední pusu. Poslední, protože je mi jasné, že už jí nikdy v životě neuvidím, a pokud ano, nebudeme si mít, co říct. Co se dá ale dělat? Nic, odjíždím pryč, stejně jako všichni, každý chce vypadnout z téhle díry, kde se nic neděje, jen ona tu zůstává. Jakoby to byla její jediná šance se mě zbavit. Tvářím se jak se patří na poslední rozloučení, kdežto ona má ten svůj decentní výraz úsměvu v tváři. Ten úsměv, který jsem nikdy nerozluštil. Jakoby jí to nedocházelo, nebo naopak, těší se až vypadnu a ty poslední spolu strávené dny, odpočítávala se zadrženým dechem.

Dlouhá chvíle ticha, ale poslední, když si to uvědomím, nevadí mi, že je ticho, dokázal bych s ní bez řečí sedět napořád. Jen prosím pojeď se mnou. Ale bojím se to vyslovit nahlas. Předem znám odpověď. Rozchod bez řečí. Rozchod bez scén, bez křiku, bez pláče. Rozchod bez jakýchkoliv emocí. Teď tu budeme jen sedět, nemáme si co říct. „Včera jsem si koupila novou…,“ začne pomalu povídat aby přebila ticho, ale já jí přeruším: „Už budu muset jít. Čau.“ Zvednu se a odcházím, jsem poražený, konečně vyhrála, bude mít ode mě klid. Na tohle teď myslím, kdybych myslel na hezké chvíle s ní, nikdy bych jí neopustil. Tiše odpověděla na pozdrav, ale to už jsem zády k ní a vzdaluje se mi. Neohlížím se, ani jednou to nechci zkusit. Má to, co vždycky chtěla. Konečně to má. Zbavila se mě. Je šťastná. Hlavně že ona je šťastná.

Chuck Palahniuk - autor zvláštních příběhů

Když se řekne Chuck Palahniuk, většina lidí nemá ani ponětí, kdo to je. Ale když se někoho zeptáte: „Viděli jste Klub rváčů?“ Většina lidí odpoví: „Ano, ten film s Edwardem Nortonem a Bratem Pittem.“

Ano. To je právě ono. Velké tajemno, které se dá odhalit jednoduchým vysvětlením. Celá genialita Palahniakových příběhů.

Film byl opravdu natočen podle stejnojmenné knihy, která byla napsána na protest proti knižnímu vydavatelství, za to, že nechtěli otisknout Palahniukovu předešlou knihu. Příběh, ještě ponuřejší a ještě propracovanější, než cokoliv před ním. A až tenkrát někdo z jiného nakladatelství objevil to kouzlo - jakoby tušil, že to bude trhák. Kouzlo, které mě přinutilo číst a nepřestat, jako snad ještě u žádné knihy. Četl jsem a čekal jsem stejně napjatý, jako když jsem tento film viděl poprvé. Příběh, který jsem znal nazpaměť, jsem si nyní mohl vychutnat s novým rozměrem - dokonalostí. Film mi nastínil zlomky, film byl jako upoutávka na knihu, až sama kniha rozvíjí onen (pro někoho) až zvláštní příběh o cestě z všednosti do zavržení, do zkázy. Do osvěty?

Je to příběh, u kterého mě mrzela jen jedna věc, a to ta, že jsme ho nevymyslel já. Stále se ptám, jak někdo může něco takového vymyslet. O Palahniukovi vím, že to v životě nemá jednoduché, kdo věří na smůlu, může tomu tak říkat. Stačilo málo a Chuck by se vůbec nenarodil. Jeho děda, zastřelil svojí manželku a potom i sám sebe a to vše před zraky osmiletého Chuckova otce, který byl schovaný pod postelí. Už to je zvláštní druh inspirace. O mnoho let později si jeho bratr párkrát vyrazil s jednou ženou. Nevěděl, ale že její bývalý manžel jí v záchvatu zuřivosti, při rozvodu slíbil, že pokud jí uvidí s někým jiným, zabije jí i jeho a jejich těla spálí. Potkal je jednoho dne, při druhé schůzce v restauraci a svůj planý slib změnil ve skutečnost. Člověk si při čtení těchto řádek může jen oddychnout, že nežije v Americe. Ale Palahniuk ve svých dílech nikdy neudává, důvod, proč se jeho příběhy odehrávají právě tam, kde se dějí. Za místo děje, se dá dosadit jakékoliv jiné místo. Není to o místě, je to o netypických událostech, při kterých zůstává zdravý rozum stát. Probouzí se jen fantazie.

Můžeme si jen domýšlet, kde na své hrdiny autor chodí, ale žádný z nich není obyčejný, a když náhodou ano, šeredně na to doplatí. Není to jen Klub rváčů, je to celý Palaniukův styl psaní. Má šokovat, vysmívat se, ukázat, kde je chyba. V této společnosti. Je znechucen a jeho hrdinové to po něm dědí. Když už jsme u hrdinů a u Klubu rváčů, tak musím přiznat, že hlavní postava Tyler, je do jisté míry ideální. On je to, co slabí chtějí být. On je tím, čím člověk ve velkoměstě nikdy nemůže být. Ano, zamiloval jsem si jeho charakter, jeho styl i to, jak to s ním nakonec dopadlo.

Neříkám, že se sžívám s vyšitými hrdiny, jen říkám, že po přečtení nezůstane prázdno. Chuckovo knihy se nezapomínají, alespoň já na ně nikdy nezapomenu. Jsou to drobnosti, prazvláštní situace nebo komické zaměstnaní hrdinů, kteří dělají z celku něco skvělého. Na konci každé z jeho knih mi bylo až líto, že už (až se ke knize opět vrátím) to nikdy nebude jako poprvé. To překvapení, ten údiv…ten obdiv. Ano, já vidím krásu i ve věcech podivných a tyto knihy mi krásu přinesly a obohatily mě. Poslední mé slovo zní: genialita.

Zimní mini povídka

Zimní, až vánoční i silvestrovská...

Lidé rychle zapomínají. Pamatuji si, když jsem byl ještě na základní škole, život se táhnul po týdnech. Přestože při pohledu zpět je to už dávno pryč, vzpomínám si, jak jsem si každou neděli večer oddychl, že mám za sebou další týden. Na střední jsem dělal to samé, jenže s měsíci. Postupuji do nejhorší fáze a to je ta, kdy začnu počítat život na roky. Každý rok, když stojím s kamarády na obvyklém místě, a plynou první vteřiny Nového roku, myslím na to, jak ten rok rychle utekl a jak moc stál za nic. Smutné je, že když onen rok žijeme, vleče se. Když jsme v něm, nemyslíme na to, že se máme zle a že za rok může být ještě hůř. Co když zrovna tohle byl nejlepší rok mého života. Co když už nikdy nic nebude takové jako to je teď. Zvyk je hrozná věc.

Potkal jsem jí o první adventní neděli. Nebyl sníh, a na sluníčku bylo dokonce ještě teplo. Jediné co si z tohoto běžného dne pamatuji, je to počasí. Nevím, co měla na sobě, nevím čím mě tak okouzlila…
Vánoce se blíží mílovými kroky. Je nám spolu krásně. O Vánocích je vždycky krásně, ale když počítáte život na roky (ale i třeba na měsíce), je to zanedbatelný kousek jednoho dílu. Vánoce pominou, radost okolo také a já stanu zase na obvyklém místě a prázdnýma rukama.
"To byl teda zase pěkně blbej rok."
"A víš, co je nejhorší, příští nebude jinej – možná bude ještě horší."

A ráno se probudím a je mi zle, a bude mi ještě hůř, až si vzpomenu, jak mě opouštěla. Jak tam stála a zvláštně koukala. Bez jediného mrknutí. Oči skelné, prázdné. Ani nevím, jaké bylo počasí. A já se dívám do těch krásných prázdných očí a myslím na to, jak je … krásná. Moc jí to chci říct, ale stydím se. Stydím se ukázat svoji slabost. Je to klišé a zní to ještě hůř, když někdo vyznává lásku. Situaci nezachrání, jen ji udělá ještě trapnější.
O Vánocích všichni za vámi chodí a přejí vám je krásné, bezstarostné. Lidé, které jsem neviděl celý rok se ukáží na Vánoce a přejí, a přetvářejí se. Z toho všeho mi je zle.

Ale jinak Vánoce zbožňuji. Ten klid a nic nedělání, volno má i moje mysl a jediné co pracuje naplno jsou trávicí enzymy. A pak zase přijde ona a její oči mě ničí a všechno zničí. A já s prázdnýma rukama stojím na známém místě, ve známou dobu, koukám na ohňostroj a říkám si: „Další rok pryč a další tady.“ A všechno se vrací do starých kolejí a ten krásný, nevšední čas mizí. Snažíme se ho zastavit, ale pomalu se vytrácí. Zapomínáme. Žijeme v přítomnosti a ne ve vzpomínkách. Ale bylo by mnohem jednodušší napravovat staré chyby, nebo by bylo mnohem jednoduší na ně zapomenout? Snažím se zapomenout, ono totiž zase něco přijde, čeho člověk bude litovat. Nové Vánoce, které nestály za nic, které si člověk patřičně neužil. Nová láska, kterou promarnil. Možná dokonce nový život, jako výměna za ten starý, který byl promarněný. Ale proč? Dobré věci jsou za odměnu. Pokud je život odměna.

Se zakloněnou hlavou pozorujeme ohňostroj a jeden kamarád se zrovna řízl do ruky o střepy z láhve, která se rozbila. Krev teče proudem a dělá tečky do čerstvě napadaného bílého sněhu. „Vůbec to nebolí, necítím nic,“ svěřuje se kamarád a my se smějeme. A bereme ten krví poskvrněný sníh do rukou a děláme sněhové koule a házíme je po sobě. Krev teče proudem, ale bolest tu není.

Nikdy nezapomenu, jak jsem jí zahříval, když jí byla zima. Nikdy nezapomenu na Vánoce, když jsem nedostal to co jsem si nejvíc přál. Nikdy nezapomenu na věci, které jsem neudělal správně. Nikdy nezapomenu, jak jsem byl střelen krvavou ledovou koulí do zad. A už zase není sníh, a pokud jsem na sluníčku je mi dokonce teplo.

Média neumí nic, Internet je všemocný

Dnešní denní tisk si již zvykl, že denně přináší zprávy i z kultury. Nebo alespoň pár ze svých listů dají pod rubriku, kterou pak pojmenují „Kultura“. Pro všechny je ale hlavní kulturním poutačem film. Upoutávky na nové filmové premiéry a recenze na nejlepší z nich. Oddíl „Kam do kina“ je nyní všude.

Ale jen film celou rubriku nezalepí, proto editoři sahají po dalším silném tématu a tím je hudba. Nové alba známých kapel jsou stejně zajímavá jako nové filmy. Když ještě pořád zbývá místo, můžeme zabrousit do nakladatelství a zde se poohlédnout po nových knižních titulech. Na posledním místě zůstávají výstavy a všelijaké expozice. Čas od času nějaký „trhák“ vyjde ze svého stínu a dostane se třeba na titul své rubriky.

Ale kde je chyba? Lidé nejsou zvědavý, co že to vlastně vyšlo, ale jaké to je. Pokud recenzent napíše: „To musíte vidět,“ lidé běží, aby byli první. Manipulace. Ale recenzent je taky člověk a jen tak pro nic se nenadchne. Navíc toho za svoji praxi viděl a slyšel tolik, že jen tak ze starých kolejí nevybočí. Naučil se kritizovat, je to jeho práce a tak to dělá a dělá. Někdy to vypadá, že už je z něj stroj. Stroj, kterým jen plive články. On je po sobě nečte a vlastně je nikdo nečte. Proč taky.

Ještě že každý víkend vychází nejrůznější přílohy. Tam, co se nevejde v týdnu, najde své místo. Ale co je ještě lepší, je internet. Jeho velikost se ukáže, až když něco opravdu hledáte. Pořád tvrdím, že na internetu je všechno. Stačí chtít a vědět, co chcete a za chvilku to najdete. Názory a kritiky lidí, kteří za to nedostávají žold, ale dělají to pro radost, pro potřebu to sdělit. A lidé, kteří mají potřebu to vstřebat a reagovat, to zase čtou. Po většinou tomu právě oni rozumí nejlépe. Na co si kupovat noviny plné informací, které mě nezajímají, které mi nezůstanou v hlavě ani minutu po té, co jsem článek dočetl. Na co číst věci, s kterými nesouhlasím, na které nemůžu okamžitě odepsat. Na co? Když si můžu najít jen to co mě zajímá, čemu rozumím a bavit se o tom se stejně „zapálenými“ lidmi.

Přeji všem, kteří vyrábí i popisují kulturu mnoho zdaru, protože za chvilku to vše vytlačí komerce, která je jen ubohá, povrchní a plytká.