Eurípidés versus fenomén současnosti (seriál)

Dá se vůbec srovnávat antické drama se současným seriálem? Něco co bylo napsáno pět století před naším letopočtem? Určitě v něčem je to stejné, ale podle mě toho zase tolik nebude. Pro srovnáváni jsem si vybral Eurípidéa. Náměty na své krvavé tragédie hledal ve starých bájích a mýtech. Byl velice novátorský, na svou dobu samozřejmě. Kritizoval skrz svá díla soudobé Athény, v jeho hrách se objevují otroci, hlavní postavy jsou ženské. Možná to všechno přinesl právě Eurípidés. Byl zastáncem na tu dobu velice odvážné myšlenky, že o našich osudech nerozhodují bohové, ale my lidé sami. Bohové v jeho hrách jednají jako smrtelníci. Již ve své době se zabýval psychologií postav, zatímco ostatní svět, jak se říká, lezl teprve po stromech. A když tento génius zemřel, odnesl prý sebou do hrobu i nejlepší athénské období moci a i celou demokracii (ve skutečnosti to byli Sparťané, ale když se toto datum tak hezky kryje).

Napsal více jak 80 tragédií, z kterých se v celku dochovalo 17. Asi nejznámější jeho dílo je Médeia. Je to tragédie láskou zhrzené ženy, kterou opustil milovaný manžel, kvůli jiné. Dceři samotného krále korintského. A tento král ještě ke všemu Médeiu vyhnal ze své země. Médeia chce pomstu, proto lstí zabije manželovi milou a dokonce přitom zemře i samotný král. Pomsty ale není nikdy dost a Médeia se rozhodne, že zabije i své dva syny, které společně se svým manželem tolik miluje. Je to dlouhé rozhodování, ve kterém ale nakonec vyhraje touha po odplatě a zrazená žena zabíjí své dva sny, aby její manžel trpěl.

A nyní se dostáváme do současnosti. Byl by takový scénář dnes vůbec přípustný? Představme si nějaký seriál, kde by se tyto věci děly. Úplně slyším to zděšení diváků. Dnešní rozmazlený svět potřebuje sice seriály, potřebuje se pravidelně dívat na své oblíbené hrdiny, ale oni přece nemůžou býti vrahy. Oni jsou přeci příkladem. Nemůžou ani trpět tím, že by jim někdo vyvraždil rodinu. A když už je v nějakém seriálu vrah, musí se vyšetřovat, musí to mít nálepku krimi a vrah musí být dopadem, protože žijeme přeci v dokonalém světě.

Dnešní náměty pro seriály jsou čistě rodinné. Každodenní problémy a jejich řešené nebo když už potřebují tvůrci přiostřit vklouzne do děje nová postava, která po pár dílech odhalí, že je vlastně sestra hlavního hrdiny. Ale v podobném podání to tu již přece jen bylo. Oidipus, který zabil vlastního otce, aby se oženil se svojí matkou. Ospravedlňuje ho jen to, že nevěděl, že je to jeho matka. Kdyby někoho takového dneska zatkli, řekli by mu ale, že neznalost neomlouvá. A jsme opět jsme na začátku, incest je v dnešní době vážné téma a o zabití již raději nemluvě.

Společné mají dnešní seriály a staré antické drama asi jen jedno, lásku. Láska květe v každém věku a i v každé době. Pro lásku je člověk schopen zabít, ale tenkrát si to i dovolili. Jen nám asi všechny milostné osnovy vyfoukli dávno před letopočtem a všechno co dnes vidíme jsou již jen kopie z kopie.

Bylo by asi zajímavé přenést Eurípidéa do dnešní doby a sledovat, co by ovlivněn touto dobou, napsal. Chtě nechtě by musel zapadnout do komerce, protože jinak by ho asi ukamenovali a to zrovna není moc v módě. Za všechno může doba. Dávno byla smrt na denním pořádku a lidé na šílené tragédi chodili ještě do divadla. Dnes kdybychom zabili hlavního hrdinu seriálu, rozbily by nám davy naštvaných fanoušků dlažebními kostky auta. Paradoxně nám ale nevadí utrpení dětí v Africe (možná by se o tom měl natočit seriál).

První schůzka

Není to tak jednoduché, jak se zdá. Přitom domluva byla jasná, přijede na nádraží vlakem v 16:48. Mám jí tam čekat a půjdeme někam, kde bychom mohli být sami. Těšil jsem se. Ale…nikdy jsem ji předtím neviděl. Poslal jsem jí pár svých fotek a ona zase mě. Byla krásná. Schůzka naslepo? Tak napůl, protože se známe přes internet už dlouho, protože si píšeme a je nám spolu dobře. Jenže nikdy předtím jsem s ní nemluvil z očí do očí. Nikdy předtím jsem nic podobného neabsolvoval, ale byl jsem odhodlaný a připravený.

Přijel jsem na nádraží už o dvacet minut dřív. Koupil jsem velkou kytici červených růží a v pozoru čekal. Koukám do dálky, odkud přijíždí vlaky. Nečekaně to ve mně začíná hlodat. To nezvládnu, nevím proč, ale nemám na to. Bude to trapné a budu se cítit nesvůj. Už takhle, když tu stojím sám a držím květiny pociťuji pohledy všech cestujících okolo. Kousek mého já mě uklidňuje, ale zbytek je v panice.

Minuty neúprosně letí a já vím, že mé tělo hoří. Nacvičoval jsem si, co jí řeknu, kam jí vezmu, plánoval jsem každičkou chviličku. Teď jsem ale přikovaný k nástupišti a nemůžu se hnout.

Zvoní mi telefon – SMS. Píše, že už se pomalu blíží a jestli už tam jsem, píše, že se těší. Třesou se mi ruce. Musím se smát sám sobě, vlastní slabosti. Přešlapuji na místě a přemýšlím, jak udělat, aby to bylo už všechno za mnou. Abych byl už s ní a cítil se vyrovnaný. Prvních pár minut bude zlých, ale pak se uklidním. Jak to asi celé vidí ona?

Amplión ohlašuje příjezd vlaku. A je to tady. Vlak se řítí ze zatáčky a poté začíná brzdit. Rozhlédnu se, jakoby mě někdo sledoval a poodstoupím za novinový stánek. Vlak zastavuje a lidé začínají vystupovat. I na mě zde někdo čeká, bere jim kufry, líbá je. A najednou spatřím ji. Přitisknu se ještě blíž ke stánku, aby mě neviděla. Rozhlíží se. Je krásná, ještě hezčí, než na fotkách. Ještě hezčí, než jsme si ji představoval. Srdce mi tluče o závod. Určitě z toho mám teplotu. Rozhlíží se, hledá mě. Jsem schovaný a nemůžu se pohnout. Vytahuje z kapsy telefon, je pár desítek metrů ode mě. Musím něco udělat. Musím tam jít. Čím déle se tady budu skrývat, tím to bude ještě horší.

Ale místo toho sáhnu také do kapsy pro mobil a rychle ho vypínám, zahazuji kytku, nasazuji si kapuci a mizím v podchodu. Utíkám ven z nádraží, neohlížím se.

Poslední bezvýznamné chvilky

Všechno skončí za deset minut.

Jak je to možné? Ještě je tolik věcí, které jsem chtěl v životě zažít, dokázat. Celé dny člověk sedí na pohovce a nudí se, ale když mu zbývá deset minut do skonání světa, snaží se, jak jen může, aby se zachránil. Pud sebezáchovy. Reflex. Ale na to už je pozdě.

Všechno skončí za devět minut.

Chtěl bych jí naposledy políbit. Naposledy jí obejmout. Miluji jí. Možná je to smrtelná agónie, možná jsem to tak ale cítil vždy. Proč je tak daleko? Proč jsme se jen rozloučili ve zlém? Zlato, je toho tolik, co jsem ti nikdy neřekl.

Všechno skončí za osm minut.

Osm minut a nezůstane tu nic. Ti šťastnější budou prach a ti co nezmizí hned budou bufet pro červy. Hnusná představa. Tolik plánů a nakonec ti osud sdělí: „Jsi jen číslo v řadě, která nic neznamená.“ Užij si svých posledních osm minut.

Všechno skončí za sedm minut.

Bože, ten čas ale letí, když nechceš. Sedm minut čekat na mrazu je sakra dlouhá doba, ale stihnout popsat všechny své pocity za sedm minut je nemožné. Tisíce myšlenek se derou ven, tisíce nápadů, které jsem nikdy neuskutečnil, protože se mi zdály bezvýznamné. Zdálo se, že je na ně dost času. Chtěl jsem žít okamžikem, ale okamžik pominul a zbylo prázdno. Zbylo sedm minut do konce.

Všechno skončí za šest minut.

Nevěřím, nejsem připraven. Proč musím nést odpovědnost za chyby druhým, nic zlého jsem neudělal, a přesto pykám. Zemřu jako ostatní. Nechtěl bych žít na pořád, ale čekal jsem, že ještě nějaký pátek to bude.

Všechno skončí za pět minut.

Stojím tu a už na nic nemyslím, jsem smířen. Neschopen pohybu. Nade mnou svítí měsíc, je úplněk, krásná tichá vlahá noc. A my musíme zemřít. Je to nevyhnutelné.

Všechno skončí za čtyři minuty.

Nikdy jsem nevěřil na to, že člověk se může zbláznit. I v těch nejhorších chvílích jsem si dokázal zachovat klidnou hlavu, pokud jsem potřeboval, pokud jsem chtěl. Blázen je jen ten, který se tomu podvolí dobrovolně. Blázen je ten, který se dobrovolně rozhodne pracovat s blázny. Blázen se nedá definovat, každý je blázen. Když se chci pobavit, jsem blázen, když se vymykám normě jsem blázen. Čas se mění, norma se mění. Blázni jsou věční. Bláznům bude asi fuk, že za čtyři minuty tady nic nezbude.

Všechno skončí za tři minuty.

Tři! Ale ne, už jen tři, takhle dlouho netrvá ani běžná písnička, a to když jí poslouchám, čas uplyne, ani se nenaději.

Všechno skončí za dvě minuty.

Lži plné dalších lží, jediná cesta ven je se z toho znova vylhat. Všechno už bylo řečeno, všechno už bylo napsáno, nový pohled neexistuje. Lži pramenící z nenávisti, zášti a blbosti, a všechny ty věci jsou bez hranic. Ale proč by mě to mělo na konci všeho trápit. Měl bych si to užít, nic už asi nestihnu, ale i smrt se dá „si užít“.

Všechno skončí za jednu minutu.

Co bude pak, jaké to je umřít? Tělo umře, duše umře. Nikdo se ale nikde už nenarodí, řetěz je přetržen a čas zastaven.
Dobrý den, je konec.

Všechno končí…

Obdivuhodný Ferlinghetti

Lawrence Ferlinghetti se narodil roku 1919. Je často nesprávně zařazován mezi beatniky. Jeho dílo sice do tohoto hnutí do určité míry zapadá, ale ve skutečnosti se Ferlinghetti mezi beatniky jenom pohyboval. Měl v jejich řadách i mnoho osobních přátel, ale sám se mezi ně nikdy nepočítal. Ferlinghettiho dílo je opravdu rozmanité. Za svého života doposud napsal nespočet básní a také namaloval mnoho obrazů. Také je vlastníkem veleváženého knihkupectví a celý život pomáhal svým přátelům a vydával jejich knihy. Objevoval nové mladé talenty, protože věřil, že umělci jsou proti zlu a jsou nositelé lidskosti.

Jeho dílo je těžko definovatelné. Jak poezie, tak výtvarné dílo. Svoji práci ale vždy staví do opozice s konzumní společností, kritizuje materialismus a oslavuje lásku, sex a svobodu. Na začátku své kariéry experimentoval s LSD, asi stejně tak jako celá beat generation. Svou poezii psal hovorovým jazykem a způsob jeho psaní byl blízký výtvarnému vidění. Od beatnické tvorby se Ferlinghettiho poezie lišila především angažovaností v politických otázkách. Ferlinghetti byl politicky aktivní, do značné míry pod vlivem prožité války. Jeho smýšlení bylo poměrně pacifistické, zvláště poté, co byl poslán do Nagasaki, pouhých šest týdnů po zničení města atomovou bombou. A právě toto je onen silný expresionismus, který vyzařují jeho díla, v postavách jsou viděl životní příběhy a osudy. Je to zvláštní styl projevu, ale je to výpověď jednoho člověka o celém dvacátém století.

Jeho práce byla dlouhá léta utajovaná, až do roku 1980, kdy byla objevena kurátorkou Ritou Bottomsovou a byla mu uspořádaná první velká výstava. O této doby je Ferlinghetti stálicí, která stále sleduje svoje zájmy. A za to mu vzdávám holt. Je těžké mít v dnešní době osobitý styl a neotřelý pohled na svět. A dále je těžké udržet si ho stále svěží přes půl století.

Literatura jako business

Tak jako neexistuje nenaplněný koutek lidského konání, tak i česká literatura má svoje tvůrce. Z minulosti se k nám dostává jen ochutnávka toho nejlepšího, ale co ti, kteří se nestačili zapsat do síně věčné slávy? Kolik by jich mohlo být?

Lidí, kteří se snaží obohatit současnou českou literaturu je bezesporu mnoho. Jeden by si mohl říct, jak se dá v takovém množství uplatnit? Zjevně těžko. Ale trh je přehlcen, nabídka je nesrovnatelně větší, nežli poptávka. Existuje nespočet „rádoby pisálků,“ kteří píší spíše ze zvyku a pro peníze, chrlí své věci už jen z principu a bez rozmyšlení. Je to stejné jako s ostatními věcmi, musíte přijít s něčím novým, lepším, originálnějším, jen tak se možná uplatníte, zapíšete do oné pomyslné síně slávy a nebudete nikdy zapomenut. Není to tak lehké. Věc, která tu ještě nebyla se nedá objevit jen tak (jinak by ji mohl totiž objevit kdokoliv). Asi to potřebuje mít zvláštní dar. Všimli jste si, že všichni velicí spisovatelé byli nějakým způsobem nedoceňovaní, nepochopení, ba dokonce utlačovaní. Museli přinést obrovské oběti na hrob své slávy. Protrpěli si většinou osobní tragédii nebo deprese. V tom největším šílenství vznikají ta nejlepší díla. Ale co se líbí jednomu, nemusí se líbit jinému.

Co tedy ještě nebylo objeveno? Vypadá to, že svět už objevil vše. Dokud nás opět nějaký silný jedinec nepřesvědčí o opaku. Knihkupectví jsou naplněné k prasknutí, ale kdo to všechno čte, aby dokázal vytřídit to dobré a nabídnout to nejlepší. Knihkupci ani nakladatelé to nebudou, těm jde o peníze. Spisovatelé plodí bez lásky ke svým dílům, z nutnosti.

Poté, co jsem v jednom obchodě viděl knížku maličkého formátu asi o dvaceti stránkách za osmdesát korun s názvem „Jak krtečkovi pokakali hlavu“ (nejedná se o další pokračování známé kreslené pohádky o krtečkovi), si myslím, že v tomto světě vám vytisknou opravdu cokoliv. Tak proč ne zrovna mojí knížku? Na druhou stranu si říkám, když toho existuje tolik, někdo už musel řešit stejný problém, jako řeším já ve své povídce, dávno přede mnou. Bojím se toho, že když vymyslím vlastní příběh, který přece v mé hlavě je tak dokonalý, ale na papíru vyzní jinak, někdo jen znuděně oznámí: „To už tu bylo.“

Napadá mě teď, jestli si lidé ještě vůbec kupují knížky v dnešním modernizovaném světě. Je pravda, že já osobně jsem svoji poslední knížku dostal tak před deseti lety a byla to právě knížka o (nefalšovaném) krtečkovi. Knížky samy o sobě nejsou fenomén, to z nich udělá až dobrá reklama. Asi ta nejlepší je, když někdo slavný vezme knižní předlohu a natočí film. Z herců se stanou hvězdy, ze spisovatelů uznávaní spisovatelé. A jdou na dračku. A s tím všechno, kde jsou jen podepsaní.

Film a knížka se srovnávat dají jen těžko. Film funguje jako reklama. Dvě hodiny trvající reklama. Příběh se dá za tu dobu nastínit, ale až teprve kniha ho rozvine a přinese vám spousty věcí, které se do filmu vejít nemůžou. To by musel mít padesát hodin. Pravda, jak na co. Drtivá většina příběhů v knihkupectví by se dala zmáčknout do reklamových bloků v hlavním vysílacím čase, ale já mluvím o kvalitních příbězích. Někdo to nemá rád, přečíst si knížku a potom si „zkazit“ dojem tím, že se podívá na film, který je pouze představou někoho jiného – režiséra. Ale já preferuji shlédnutí filmu a pokud mě příběh zaujme, jsem ochoten ho dále studovat v knize.

Takže je tu návod jak proslavit sebe a i všechny okolo. Čtěte, objevte v té hoře sepsaných věcí něco převratného, zfilmujte to, odkažte se na to, že předlohou byla kniha a úspěch je zaručen.

Poslední rozloučení

„Sbohem,“ vysoukám ze sebe, odhrnu jí ofinu a dám jí na čelo poslední pusu. Poslední, protože je mi jasné, že už jí nikdy v životě neuvidím, a pokud ano, nebudeme si mít, co říct. Co se dá ale dělat? Nic, odjíždím pryč, stejně jako všichni, každý chce vypadnout z téhle díry, kde se nic neděje, jen ona tu zůstává. Jakoby to byla její jediná šance se mě zbavit. Tvářím se jak se patří na poslední rozloučení, kdežto ona má ten svůj decentní výraz úsměvu v tváři. Ten úsměv, který jsem nikdy nerozluštil. Jakoby jí to nedocházelo, nebo naopak, těší se až vypadnu a ty poslední spolu strávené dny, odpočítávala se zadrženým dechem.

Dlouhá chvíle ticha, ale poslední, když si to uvědomím, nevadí mi, že je ticho, dokázal bych s ní bez řečí sedět napořád. Jen prosím pojeď se mnou. Ale bojím se to vyslovit nahlas. Předem znám odpověď. Rozchod bez řečí. Rozchod bez scén, bez křiku, bez pláče. Rozchod bez jakýchkoliv emocí. Teď tu budeme jen sedět, nemáme si co říct. „Včera jsem si koupila novou…,“ začne pomalu povídat aby přebila ticho, ale já jí přeruším: „Už budu muset jít. Čau.“ Zvednu se a odcházím, jsem poražený, konečně vyhrála, bude mít ode mě klid. Na tohle teď myslím, kdybych myslel na hezké chvíle s ní, nikdy bych jí neopustil. Tiše odpověděla na pozdrav, ale to už jsem zády k ní a vzdaluje se mi. Neohlížím se, ani jednou to nechci zkusit. Má to, co vždycky chtěla. Konečně to má. Zbavila se mě. Je šťastná. Hlavně že ona je šťastná.

Chuck Palahniuk - autor zvláštních příběhů

Když se řekne Chuck Palahniuk, většina lidí nemá ani ponětí, kdo to je. Ale když se někoho zeptáte: „Viděli jste Klub rváčů?“ Většina lidí odpoví: „Ano, ten film s Edwardem Nortonem a Bratem Pittem.“

Ano. To je právě ono. Velké tajemno, které se dá odhalit jednoduchým vysvětlením. Celá genialita Palahniakových příběhů.

Film byl opravdu natočen podle stejnojmenné knihy, která byla napsána na protest proti knižnímu vydavatelství, za to, že nechtěli otisknout Palahniukovu předešlou knihu. Příběh, ještě ponuřejší a ještě propracovanější, než cokoliv před ním. A až tenkrát někdo z jiného nakladatelství objevil to kouzlo - jakoby tušil, že to bude trhák. Kouzlo, které mě přinutilo číst a nepřestat, jako snad ještě u žádné knihy. Četl jsem a čekal jsem stejně napjatý, jako když jsem tento film viděl poprvé. Příběh, který jsem znal nazpaměť, jsem si nyní mohl vychutnat s novým rozměrem - dokonalostí. Film mi nastínil zlomky, film byl jako upoutávka na knihu, až sama kniha rozvíjí onen (pro někoho) až zvláštní příběh o cestě z všednosti do zavržení, do zkázy. Do osvěty?

Je to příběh, u kterého mě mrzela jen jedna věc, a to ta, že jsme ho nevymyslel já. Stále se ptám, jak někdo může něco takového vymyslet. O Palahniukovi vím, že to v životě nemá jednoduché, kdo věří na smůlu, může tomu tak říkat. Stačilo málo a Chuck by se vůbec nenarodil. Jeho děda, zastřelil svojí manželku a potom i sám sebe a to vše před zraky osmiletého Chuckova otce, který byl schovaný pod postelí. Už to je zvláštní druh inspirace. O mnoho let později si jeho bratr párkrát vyrazil s jednou ženou. Nevěděl, ale že její bývalý manžel jí v záchvatu zuřivosti, při rozvodu slíbil, že pokud jí uvidí s někým jiným, zabije jí i jeho a jejich těla spálí. Potkal je jednoho dne, při druhé schůzce v restauraci a svůj planý slib změnil ve skutečnost. Člověk si při čtení těchto řádek může jen oddychnout, že nežije v Americe. Ale Palahniuk ve svých dílech nikdy neudává, důvod, proč se jeho příběhy odehrávají právě tam, kde se dějí. Za místo děje, se dá dosadit jakékoliv jiné místo. Není to o místě, je to o netypických událostech, při kterých zůstává zdravý rozum stát. Probouzí se jen fantazie.

Můžeme si jen domýšlet, kde na své hrdiny autor chodí, ale žádný z nich není obyčejný, a když náhodou ano, šeredně na to doplatí. Není to jen Klub rváčů, je to celý Palaniukův styl psaní. Má šokovat, vysmívat se, ukázat, kde je chyba. V této společnosti. Je znechucen a jeho hrdinové to po něm dědí. Když už jsme u hrdinů a u Klubu rváčů, tak musím přiznat, že hlavní postava Tyler, je do jisté míry ideální. On je to, co slabí chtějí být. On je tím, čím člověk ve velkoměstě nikdy nemůže být. Ano, zamiloval jsem si jeho charakter, jeho styl i to, jak to s ním nakonec dopadlo.

Neříkám, že se sžívám s vyšitými hrdiny, jen říkám, že po přečtení nezůstane prázdno. Chuckovo knihy se nezapomínají, alespoň já na ně nikdy nezapomenu. Jsou to drobnosti, prazvláštní situace nebo komické zaměstnaní hrdinů, kteří dělají z celku něco skvělého. Na konci každé z jeho knih mi bylo až líto, že už (až se ke knize opět vrátím) to nikdy nebude jako poprvé. To překvapení, ten údiv…ten obdiv. Ano, já vidím krásu i ve věcech podivných a tyto knihy mi krásu přinesly a obohatily mě. Poslední mé slovo zní: genialita.

Zimní mini povídka

Zimní, až vánoční i silvestrovská...

Lidé rychle zapomínají. Pamatuji si, když jsem byl ještě na základní škole, život se táhnul po týdnech. Přestože při pohledu zpět je to už dávno pryč, vzpomínám si, jak jsem si každou neděli večer oddychl, že mám za sebou další týden. Na střední jsem dělal to samé, jenže s měsíci. Postupuji do nejhorší fáze a to je ta, kdy začnu počítat život na roky. Každý rok, když stojím s kamarády na obvyklém místě, a plynou první vteřiny Nového roku, myslím na to, jak ten rok rychle utekl a jak moc stál za nic. Smutné je, že když onen rok žijeme, vleče se. Když jsme v něm, nemyslíme na to, že se máme zle a že za rok může být ještě hůř. Co když zrovna tohle byl nejlepší rok mého života. Co když už nikdy nic nebude takové jako to je teď. Zvyk je hrozná věc.

Potkal jsem jí o první adventní neděli. Nebyl sníh, a na sluníčku bylo dokonce ještě teplo. Jediné co si z tohoto běžného dne pamatuji, je to počasí. Nevím, co měla na sobě, nevím čím mě tak okouzlila…
Vánoce se blíží mílovými kroky. Je nám spolu krásně. O Vánocích je vždycky krásně, ale když počítáte život na roky (ale i třeba na měsíce), je to zanedbatelný kousek jednoho dílu. Vánoce pominou, radost okolo také a já stanu zase na obvyklém místě a prázdnýma rukama.
"To byl teda zase pěkně blbej rok."
"A víš, co je nejhorší, příští nebude jinej – možná bude ještě horší."

A ráno se probudím a je mi zle, a bude mi ještě hůř, až si vzpomenu, jak mě opouštěla. Jak tam stála a zvláštně koukala. Bez jediného mrknutí. Oči skelné, prázdné. Ani nevím, jaké bylo počasí. A já se dívám do těch krásných prázdných očí a myslím na to, jak je … krásná. Moc jí to chci říct, ale stydím se. Stydím se ukázat svoji slabost. Je to klišé a zní to ještě hůř, když někdo vyznává lásku. Situaci nezachrání, jen ji udělá ještě trapnější.
O Vánocích všichni za vámi chodí a přejí vám je krásné, bezstarostné. Lidé, které jsem neviděl celý rok se ukáží na Vánoce a přejí, a přetvářejí se. Z toho všeho mi je zle.

Ale jinak Vánoce zbožňuji. Ten klid a nic nedělání, volno má i moje mysl a jediné co pracuje naplno jsou trávicí enzymy. A pak zase přijde ona a její oči mě ničí a všechno zničí. A já s prázdnýma rukama stojím na známém místě, ve známou dobu, koukám na ohňostroj a říkám si: „Další rok pryč a další tady.“ A všechno se vrací do starých kolejí a ten krásný, nevšední čas mizí. Snažíme se ho zastavit, ale pomalu se vytrácí. Zapomínáme. Žijeme v přítomnosti a ne ve vzpomínkách. Ale bylo by mnohem jednodušší napravovat staré chyby, nebo by bylo mnohem jednoduší na ně zapomenout? Snažím se zapomenout, ono totiž zase něco přijde, čeho člověk bude litovat. Nové Vánoce, které nestály za nic, které si člověk patřičně neužil. Nová láska, kterou promarnil. Možná dokonce nový život, jako výměna za ten starý, který byl promarněný. Ale proč? Dobré věci jsou za odměnu. Pokud je život odměna.

Se zakloněnou hlavou pozorujeme ohňostroj a jeden kamarád se zrovna řízl do ruky o střepy z láhve, která se rozbila. Krev teče proudem a dělá tečky do čerstvě napadaného bílého sněhu. „Vůbec to nebolí, necítím nic,“ svěřuje se kamarád a my se smějeme. A bereme ten krví poskvrněný sníh do rukou a děláme sněhové koule a házíme je po sobě. Krev teče proudem, ale bolest tu není.

Nikdy nezapomenu, jak jsem jí zahříval, když jí byla zima. Nikdy nezapomenu na Vánoce, když jsem nedostal to co jsem si nejvíc přál. Nikdy nezapomenu na věci, které jsem neudělal správně. Nikdy nezapomenu, jak jsem byl střelen krvavou ledovou koulí do zad. A už zase není sníh, a pokud jsem na sluníčku je mi dokonce teplo.

Média neumí nic, Internet je všemocný

Dnešní denní tisk si již zvykl, že denně přináší zprávy i z kultury. Nebo alespoň pár ze svých listů dají pod rubriku, kterou pak pojmenují „Kultura“. Pro všechny je ale hlavní kulturním poutačem film. Upoutávky na nové filmové premiéry a recenze na nejlepší z nich. Oddíl „Kam do kina“ je nyní všude.

Ale jen film celou rubriku nezalepí, proto editoři sahají po dalším silném tématu a tím je hudba. Nové alba známých kapel jsou stejně zajímavá jako nové filmy. Když ještě pořád zbývá místo, můžeme zabrousit do nakladatelství a zde se poohlédnout po nových knižních titulech. Na posledním místě zůstávají výstavy a všelijaké expozice. Čas od času nějaký „trhák“ vyjde ze svého stínu a dostane se třeba na titul své rubriky.

Ale kde je chyba? Lidé nejsou zvědavý, co že to vlastně vyšlo, ale jaké to je. Pokud recenzent napíše: „To musíte vidět,“ lidé běží, aby byli první. Manipulace. Ale recenzent je taky člověk a jen tak pro nic se nenadchne. Navíc toho za svoji praxi viděl a slyšel tolik, že jen tak ze starých kolejí nevybočí. Naučil se kritizovat, je to jeho práce a tak to dělá a dělá. Někdy to vypadá, že už je z něj stroj. Stroj, kterým jen plive články. On je po sobě nečte a vlastně je nikdo nečte. Proč taky.

Ještě že každý víkend vychází nejrůznější přílohy. Tam, co se nevejde v týdnu, najde své místo. Ale co je ještě lepší, je internet. Jeho velikost se ukáže, až když něco opravdu hledáte. Pořád tvrdím, že na internetu je všechno. Stačí chtít a vědět, co chcete a za chvilku to najdete. Názory a kritiky lidí, kteří za to nedostávají žold, ale dělají to pro radost, pro potřebu to sdělit. A lidé, kteří mají potřebu to vstřebat a reagovat, to zase čtou. Po většinou tomu právě oni rozumí nejlépe. Na co si kupovat noviny plné informací, které mě nezajímají, které mi nezůstanou v hlavě ani minutu po té, co jsem článek dočetl. Na co číst věci, s kterými nesouhlasím, na které nemůžu okamžitě odepsat. Na co? Když si můžu najít jen to co mě zajímá, čemu rozumím a bavit se o tom se stejně „zapálenými“ lidmi.

Přeji všem, kteří vyrábí i popisují kulturu mnoho zdaru, protože za chvilku to vše vytlačí komerce, která je jen ubohá, povrchní a plytká.

Let mouchy v divadle Disk

Nikdy předtím jsem nebyl na žádném alternativním divadelním představení. Ano, vím, ostudné. Ale možná o to více jsem dával pozor teď. Představení Titus Andronicus – Let Mouchy v divadle Disk. Představení studentů 4. ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Po příchodu do divadelní kavárny ze mě tréma spadla. Pochopil jsem, že studentské divadlo je hlavně divadlo pro studenty. A navíc zde vládla taková příjemná atmosféra.

Představení má jeden z nejoriginálnějších programů, které jsem kdy viděl. Dvacet malých kartiček obsahujících popis děje i postav. Kdyby to nebylo na malých kartičkách, byl by to docela obyčejný program, jenže tyto kartičky jsou zabalené v geniálním sáčku. Je to obal, který vypadá naprosto přesně jako obal od pudingu jakési německé potravinářské firmy. Samozřejmě je zde místo nápisu vanilkový puding a místo pojmenování společnosti napsaný název představení. A pod názvem je motto inscenace. Nesnesu pohled na násilí.

Ale proč zrovna puding? Když už jsem měl zakoupenou vstupenku a vcházel jsem do sálu, všiml jsem si cedulky na dveřích. Bylo na ní napsáno: „Při představení je rozprašován dětský pudr, nevhodné pro návštěvníky s dýchacími problémy.“ V této chvíli ale nebylo cesty zpět. V této tragédii, kdy se konce dožije jen pramálo ze všech postav, je v krvavých scénách místo krve používám právě dětský pudr. Nebo to může být i puding. Nevařený, v prášku. Děj se točí neustále kolem smrti, snad všechny antické tragédie smíchané do jedné. Je zde velké množství postav a každý je něčí syn nebo bratr. Každý něco chce, každý někoho nenávidí. Každý nakonec umře. Ve finále se tak jeviště mění v kluziště plné krve. Ale krev je přece nahrazena pudrem. A prášící se pudr místo stříkající krve je velice působivý. A přitom stačí tam málo. Pudr, pořádně se nadechnout, fouknout v pravý okamžik a dobře to celé nasvítit. Naštěstí jsem zjistil, že žádnými dýchacími problémy netrpím.

Protože tito studenti nedělají jen alternativní divadlo, ale alternativní a loutkové divadlo, muselo se to tak nějakým způsobem odrazit. A také že ano. V představení ale neuvidíme žádné dřevěné loutky, herci sami jsou loutky. Tančí a vždy je někdo jakoby vede. Tanec to je velice moderní a místy se to celé mění na akrobacii. Herci se mění na loutky a loutky se mění na kaskadéry. Boje jsou tak skutečné, máte strach, aby se herci neublížili. Všechno je opět velice efektní. A také svižné.

Samostatnou kapitolou je hudební doprovod. Je zde sbor, který je celou dobu přítomný a doplňuje představení za pomoci klavíru a bubnů o nejrůznější melodie a zvuky. Ale i když se na sbor můžete kdykoli podívat, vaše oči budou stále upnuté na jeviště. Hudbu a zvuky vnímáte jako kulisu. Neříkám, že není výrazná, ale to, co se děje na jevišti ji prostě předčí.

Herci, kteří zrovna nehrají, sedí okolo jeviště, už téměř v hledišti. Stejně jako my diváci pozorují své kolegy a mezitím mění své role, vrací se do děje a umírají. A právě v těchto chvílích může být divák zmatený množstvím různorodých postav, neustále se měnících. Kostýmy ale zůstávají téměř identické. Už tak chaotický a rychlý spát děje ztrácí na přehlednosti úplně. Ale možná o děj nejde, možná je to celé o tanečních výkonech a efektech. V tom spočívá kouzlo tohoto alternativního představení. Ze všeho nejlepší je na tom právě to, že je to jiné. Asi snesu pohled na něco originálního častěji.

Mini povídka z jakéhokoli ročního období

Tenkrát jsem přísahal sám sobě, že už to nikdy v životě neudělám. Vydrželo mi to asi tři měsíce a teď stojím zase na začátku toho velkého utrpení. Chtěl jsem zapomenout, snažil jsem se opravdu moc, ale jen to potlačovalo tu nekonečnou bolest. Stačilo jedno odpoledne s ní a má mysl se zase rozdělila. Mozek se zasekl a nedokáže myslet na nic jiného než na ní, na všechno zlé, co jsme za tu dobu prožili i na všechno dobré. Toho zlého bylo nesrovnatelně víc a i přesto na ní pořád myslím. Jak hluboko se dá klesnout, zradit sám sebe, svoje vlastní sny a přání. Nemůžu přece podvést sám sebe. Kdo by mi potom zbyl. Jedno odpoledne nadhodilo jednoduchou myšlenku a jeden večer to všechno smetl pryč. Pocit, který už tu byl tolikrát, se poslední dobou mění, stále je horší a horší. Svírá se mi žaludek a nedokážu naprosto nic. Ani nedokáži vyjádřit, jak moc se za to nenávidím.

Chtěl jsem začít nový život, domluvili jsme se, že začneme každý nový život. Já jsem svojí část dohody dodržel, ale jednoho dne zazvoní telefon a ozve se ten sladký hlas: „Ahoj, dlouho jsem tě neviděla, nezajdeme ven.“ Myslel jsem si, že to zvládnu. Držel jsem se, hrál jsem si na drsňáka, kterému je to všechno jedno. Ale postupem času mi to začalo vrtat hlavou.

Mám další vzpomínku, která se mi nezapomenutelně vryla do paměti. Stojím venku v zimě a je mi zle, dopíjím poslední zbytek vodky, který zůstal v láhvi. Přitom to všechno začalo tak krásně. Vyrazili jsme si spolu na oslavu narozenin jednoho kamaráda. Výborně jsme se bavili. O pár hodin později je tento idylický začátek večera nepodstatný. Odchází s jiným k němu domů. Prožívá zrovna ty nejkrásnější chvíle s člověkem, kterého strašně chce a já si v tu samou dobu na jiném místě zvracím na boty. Dobře mi tak, nalákán do pasti, která sklapla.

A já jsem výplň času, když on nemá čas být s ní. Zametá s ní stejně tak jako ona zametá se mnou.

Ale já to dokážu, mám nový život a s těmito lidmi trávím jeden večer v týdnu. Kvůli jedinému večeru se celý můj sen hroutí. Trpím a ani nevím proč, nic jsem neudělal, jen jsem moc věřil svým snům. V tu chvíli jsem chtěl křičet, něco zničit, potřeboval jsem to, ale neměl jsem na to sílu.

Když vystřízlivíte je svět ještě horší. Celé se to pořád vracelo. Detaily, které do sebe zapadnou a je to ještě horší. Ten večer byl z její strany naplánovaný do poslední maličkosti. Byla s ním domluvená. Se mnou se rozloučí slovy: „Ahoj, mám tě ráda…Musím jít.“

Kdybych mohl – , ale já nemůžu, mám pocit, že už dál nic není. Musím jen zase chvíli počkat. Čas letí a svět se moc rychle mění, potřebuji jen na chvíli pauzu, přestat myslet na to, že jsem byl zase za hlupáka a začít budovat nové sny. Sny, které už teď v mých snech hoří. Jsem vážně rozzlobený na celý svět, kvůli té nespravedlnosti, kvůli té přetvářce, kvůli všem lžím a prázdným slovům.

Copak by mi tohle někdo uvěřil, každý z mých kamarádů mě musí mít za blbce, když mě s ní ten večer viděli, každý se mi musí divit, že po tom všem se s ní dokážu ještě bavit. A pak poté co odešla pochopili, že historie se opakuje. Přidává na síle a je zákeřnější, ale podstata je tam stále.

Usmívat se na všechny strany a hrát, že jsem v pohodě, že mě nic netrápí je krásná iluze. Tvořím si své sny a v ty potom doufám, ale i lež má své meze.

A v této chvíli stojím a koukám, jak život běží, jak se nezajímá o jednotlivce. Nedokážu ovlivnit věci, které se mi dějí, jen stojím a koukám. Svět má dobrou metodu, jak mě zničit, ale abych přestal věřit ve své snění, musel by vymyslet něco originálnějšího. Už se těším, až se nanovo zvednu a svět mě donutí si opětovně před ním kleknout.

Podzimní mini povídka

Bylo krásné nedělní odpoledne, sluníčko svítilo a na nebi nebylo ani obláčku. Park vypadal nádherně, koruny stromů byly jako ze zlata a zlatým listím byla pokryta i celá zem. I přesto že bylo teplo, měla na hlavě čepici a ruce vražené hluboce do kapes. Venčila svého psa, tak jako každý den. Procházela se parkem a dýchala atmosféru babího léta. A pak ho náhle spatřila. Muž v černém kabátu, sedící na lavičce pod velkým kaštanem. Přesně takhle si ho zde všimla už minulý týden, seděl a rozhlížel se ze strany na stranu. Asi na někoho čeká, pomyslela si. Prošla okolo něj a pokračovala dál po cestičce.
Muž seděl dál, jen občas pohnul hlavou ze strany na stranu, aby se rozhlédl. Ale nikdo nikde nebyl. Už tu dávno měla být, pomyslel si a podíval se při tom na hodinky. Zafoukal vítr a ze stromu se začaly sypat kaštany, v okolí poletovalo listí.
„Přesně jako minule,“ pronesl muž nahlas, ale více méně pro sebe a opět se rozhlédnul, „čekám tu dvacet minut, ještě deset a jdu pryč,“ uvažoval.
Byl zklamaný, protože se těšil. Už se téměř rozhodl, že nebude dál čekat, když v tu samou chvíli vyšla ze zatáčky žena se psem. Teď se nemůžu zvednout a odejít, vypadalo by to divně, zvažoval se seděl dál. Počkám, až přejde.
V parku na cestě nikdo jiný nebyl. Žena se zastavila u lavičky, na které seděl a tichým hláskem se zeptala, zda si může přisednout.
„Ano ano,“ vykoktal ze sebe muž. Byl tím očividně překvapen.
„Čekáte na někoho?“ zeptala se žena.
„Ano, na kamaráda,“ pronesl muž a rozhlédl se. Při tom, ale myslel na to, co je té ženské do toho, že se takhle vyptává.
„Viděla jsem vás tu už minulý týden, přesně ve stejnou dobu,“
„Ano, to je možné, víte, kamarád je trošku nespolehlivý,“ nechtěl se přiznat, že čeká na dívku, která nepřicházela.
„Není vám zima, bydlím tu kousek, zvu vás na čaj,“ dodala si žena odvahy a ještě do muže koketně dloubla loktem.
„Jste laskava, děkuji, ale budu muset už jít,“ zvedl se a dal se na pochod ven z parku, žena zůstala sedět dál a byla zklamaná. Zklamaná, ale zároveň pyšná sama na sebe, že se dokázala zeptat. Muž si kráčel do cestě a přemýšlel o spoustě věcech, ale hlavně nad dívkou, která nepřišla. Zafoukal vítr a ze stromu se začaly sypat kaštany a jeden z těch kaštanů spadnul muži přímo na hlavu.
Týden na to muž zase seděl na lavičce v parku a čekal. Boule na hlavě se mu již zahojila. Pěkné počasí pominulo, pršelo a dívka zase nikde. Žena se psem doma vyhlédla z okna do zamračeného dne a nikam se jí nechtělo.