„Sbohem,“ vysoukám ze sebe, odhrnu jí ofinu a dám jí na čelo poslední pusu. Poslední, protože je mi jasné, že už jí nikdy v životě neuvidím, a pokud ano, nebudeme si mít, co říct. Co se dá ale dělat? Nic, odjíždím pryč, stejně jako všichni, každý chce vypadnout z téhle díry, kde se nic neděje, jen ona tu zůstává. Jakoby to byla její jediná šance se mě zbavit. Tvářím se jak se patří na poslední rozloučení, kdežto ona má ten svůj decentní výraz úsměvu v tváři. Ten úsměv, který jsem nikdy nerozluštil. Jakoby jí to nedocházelo, nebo naopak, těší se až vypadnu a ty poslední spolu strávené dny, odpočítávala se zadrženým dechem.
Dlouhá chvíle ticha, ale poslední, když si to uvědomím, nevadí mi, že je ticho, dokázal bych s ní bez řečí sedět napořád. Jen prosím pojeď se mnou. Ale bojím se to vyslovit nahlas. Předem znám odpověď. Rozchod bez řečí. Rozchod bez scén, bez křiku, bez pláče. Rozchod bez jakýchkoliv emocí. Teď tu budeme jen sedět, nemáme si co říct. „Včera jsem si koupila novou…,“ začne pomalu povídat aby přebila ticho, ale já jí přeruším: „Už budu muset jít. Čau.“ Zvednu se a odcházím, jsem poražený, konečně vyhrála, bude mít ode mě klid. Na tohle teď myslím, kdybych myslel na hezké chvíle s ní, nikdy bych jí neopustil. Tiše odpověděla na pozdrav, ale to už jsem zády k ní a vzdaluje se mi. Neohlížím se, ani jednou to nechci zkusit. Má to, co vždycky chtěla. Konečně to má. Zbavila se mě. Je šťastná. Hlavně že ona je šťastná.
Žádné komentáře:
Okomentovat