Vladimír Boudník, vynálezce slova explosionalismus

Vladimír Boudník byl výjimečný člověk. Byl to jeden z hlavních představitelů českého undergroundu padesátých a šedesátých let. Ohromoval svojí originalitou. Vymyslel si svůj vlastní nenapodobitelný umělecký směr, který pojmenoval explosionalismus. Je to více než úžasné, že si někdo v poválečných letech dokázal najít svůj vlastní ostrůvek uprostřed politického šílenství. Je obdivuhodné už jen to, že se někdo dokáže vypořádat s něčím takovým jako je válka. Boudník byl za války nacisty nasazen na nucené práce. Trauma, které si moje generace nemůže prožít. Díky Bohu za to!

Vladimír Boudník byl profesí nástrojař a dílenský rýsovač a právě z tohoto svého povolání čerpal při uplatňování svého vlastního směru. Odstřižky plechu, zlomené pilníky, matky, šrouby, raznice či kusy litiny, odpadlé při zpracování kovu, vlisovával a vtloukal do plechových plátů, které pak propaloval autogenem, škrábal do nich důlčíkem a rydlem a tloukl do nich kladivem. Z takhle vzniklých matric pak tiskl své grafické abstrakce, které dotvářel ještě poté, co vyšly z tiskařského lisu. Často pracoval s magnety, byl fascinován chováním kovových pilin na plátech železa, které bylo podložené magnety. Kovové piliny se za pomoci magnetických siločar uspořádávaly do vějířků a tvořily nejrůznější obrazce.

Dále by se explosionalismus dal charakterizovat jako svět emocí, které mají probouzet k životu a vymítit ďábla nebo také jako alternativní výtvarný postup lyrické abstrakce. Dala by se určitě vymyslet celá řada vysvětlení, ale společná mají vždy slova jako „inovace umění“ nebo „proměna současné malby“. Boudník do dnes nebyl překonám a stále je inspirací. Otevřel oči mnohým výtvarníkům právě svými nekonvenčními technikami. Jeho abstrakce a plastiky byly plné barvy, emocí a pocitů autora. Zároveň byl (na rozdíl od většiny současných umělců) mravní, bez nároků na slávu. Nepodléhal módním trendům a netvořil si vlastní.

Boudník pracoval s továrně, miloval to. Miloval stroje a nacházel v nich svojí inspiraci. V ocelárně se dokonce seznámil s Bohumilem Hrabalem a stal se jeho věrným přítelem. Bydleli spolu. Boudník se stal předlohou některých Hrabalových literárních postav a ve filmu Perlička na dně (1966) si Vladimír Boudník dokonce zahrál sám sebe. A tím se dostáváme k tomu, jak komunistický režim snášel Vladimíra Boudníka. Nesnášel. Boudník byl underground. V Československu měl za celý svůj život jen jednu jedinou výstavu. Zato ve světě sklízel potlesk. Byl „objeven“ na Expu 58 v Bruselu. Jeho výtvory se dostaly až do New Yorku. On sám žádnou svoji velkou výstavu nezažil. Do světa se podívat nemohl a jedinou radost mu přinášelo, když mohl nějaký svůj obraz darovat kamarádům nebo spolupracovníkům.

Boudník rád a často experimentoval. Byl tím doslova posedlý. Nejprve si vyzkoušel téměř všechny výtvarné techniky a poté začal experimentoval sám na sobě, sám na svém zdraví. Schválně málo spal nebo například jednu dobu jedl jen chléb. Snažil se ze sebe dostat co nejvíce, ale podlehl tomu a začal více a více obětovávat. Svůj život zakončil tím, že se oběsil. Stalo se tak v prosinci roku 1968 na klice od dveří, když opět zkoušel, jaké pocity bude mít při přiškrcení. Tentokrát se z oprátky ale včas nedostal.

Jeho výstava v domu U Zlatého prstenu mapuje začátky explosionalismus, jehož zásady sám sepsal v Manifestech explosionalismu. Ukazoval tak sílu umění na oprýskaných zdech pražských domů. Expozice ukazuje, že doutník nebyl pouze grafik a malíř, ale že také psal básně a prózu. Dále se na výstavě objevovaly nejrůznější skici nebo drobné grafiky, ale ty měly spíše doprovodný význam. Důraz je kladen na literární část. Vystaveny jsou texty různých manifestů a apelů. Boudník sepsal vlastní samizdatovou edici, která obsahuje jeho básně, deníkové záznamy a ukázky korespondence s přáteli. A právě do těchto dopisů Boudník vkládal své fotogramy, drobné skici a miniaturní grafiky.