Chuck Palahniuk - autor zvláštních příběhů

Když se řekne Chuck Palahniuk, většina lidí nemá ani ponětí, kdo to je. Ale když se někoho zeptáte: „Viděli jste Klub rváčů?“ Většina lidí odpoví: „Ano, ten film s Edwardem Nortonem a Bratem Pittem.“

Ano. To je právě ono. Velké tajemno, které se dá odhalit jednoduchým vysvětlením. Celá genialita Palahniakových příběhů.

Film byl opravdu natočen podle stejnojmenné knihy, která byla napsána na protest proti knižnímu vydavatelství, za to, že nechtěli otisknout Palahniukovu předešlou knihu. Příběh, ještě ponuřejší a ještě propracovanější, než cokoliv před ním. A až tenkrát někdo z jiného nakladatelství objevil to kouzlo - jakoby tušil, že to bude trhák. Kouzlo, které mě přinutilo číst a nepřestat, jako snad ještě u žádné knihy. Četl jsem a čekal jsem stejně napjatý, jako když jsem tento film viděl poprvé. Příběh, který jsem znal nazpaměť, jsem si nyní mohl vychutnat s novým rozměrem - dokonalostí. Film mi nastínil zlomky, film byl jako upoutávka na knihu, až sama kniha rozvíjí onen (pro někoho) až zvláštní příběh o cestě z všednosti do zavržení, do zkázy. Do osvěty?

Je to příběh, u kterého mě mrzela jen jedna věc, a to ta, že jsme ho nevymyslel já. Stále se ptám, jak někdo může něco takového vymyslet. O Palahniukovi vím, že to v životě nemá jednoduché, kdo věří na smůlu, může tomu tak říkat. Stačilo málo a Chuck by se vůbec nenarodil. Jeho děda, zastřelil svojí manželku a potom i sám sebe a to vše před zraky osmiletého Chuckova otce, který byl schovaný pod postelí. Už to je zvláštní druh inspirace. O mnoho let později si jeho bratr párkrát vyrazil s jednou ženou. Nevěděl, ale že její bývalý manžel jí v záchvatu zuřivosti, při rozvodu slíbil, že pokud jí uvidí s někým jiným, zabije jí i jeho a jejich těla spálí. Potkal je jednoho dne, při druhé schůzce v restauraci a svůj planý slib změnil ve skutečnost. Člověk si při čtení těchto řádek může jen oddychnout, že nežije v Americe. Ale Palahniuk ve svých dílech nikdy neudává, důvod, proč se jeho příběhy odehrávají právě tam, kde se dějí. Za místo děje, se dá dosadit jakékoliv jiné místo. Není to o místě, je to o netypických událostech, při kterých zůstává zdravý rozum stát. Probouzí se jen fantazie.

Můžeme si jen domýšlet, kde na své hrdiny autor chodí, ale žádný z nich není obyčejný, a když náhodou ano, šeredně na to doplatí. Není to jen Klub rváčů, je to celý Palaniukův styl psaní. Má šokovat, vysmívat se, ukázat, kde je chyba. V této společnosti. Je znechucen a jeho hrdinové to po něm dědí. Když už jsme u hrdinů a u Klubu rváčů, tak musím přiznat, že hlavní postava Tyler, je do jisté míry ideální. On je to, co slabí chtějí být. On je tím, čím člověk ve velkoměstě nikdy nemůže být. Ano, zamiloval jsem si jeho charakter, jeho styl i to, jak to s ním nakonec dopadlo.

Neříkám, že se sžívám s vyšitými hrdiny, jen říkám, že po přečtení nezůstane prázdno. Chuckovo knihy se nezapomínají, alespoň já na ně nikdy nezapomenu. Jsou to drobnosti, prazvláštní situace nebo komické zaměstnaní hrdinů, kteří dělají z celku něco skvělého. Na konci každé z jeho knih mi bylo až líto, že už (až se ke knize opět vrátím) to nikdy nebude jako poprvé. To překvapení, ten údiv…ten obdiv. Ano, já vidím krásu i ve věcech podivných a tyto knihy mi krásu přinesly a obohatily mě. Poslední mé slovo zní: genialita.