První schůzka

Není to tak jednoduché, jak se zdá. Přitom domluva byla jasná, přijede na nádraží vlakem v 16:48. Mám jí tam čekat a půjdeme někam, kde bychom mohli být sami. Těšil jsem se. Ale…nikdy jsem ji předtím neviděl. Poslal jsem jí pár svých fotek a ona zase mě. Byla krásná. Schůzka naslepo? Tak napůl, protože se známe přes internet už dlouho, protože si píšeme a je nám spolu dobře. Jenže nikdy předtím jsem s ní nemluvil z očí do očí. Nikdy předtím jsem nic podobného neabsolvoval, ale byl jsem odhodlaný a připravený.

Přijel jsem na nádraží už o dvacet minut dřív. Koupil jsem velkou kytici červených růží a v pozoru čekal. Koukám do dálky, odkud přijíždí vlaky. Nečekaně to ve mně začíná hlodat. To nezvládnu, nevím proč, ale nemám na to. Bude to trapné a budu se cítit nesvůj. Už takhle, když tu stojím sám a držím květiny pociťuji pohledy všech cestujících okolo. Kousek mého já mě uklidňuje, ale zbytek je v panice.

Minuty neúprosně letí a já vím, že mé tělo hoří. Nacvičoval jsem si, co jí řeknu, kam jí vezmu, plánoval jsem každičkou chviličku. Teď jsem ale přikovaný k nástupišti a nemůžu se hnout.

Zvoní mi telefon – SMS. Píše, že už se pomalu blíží a jestli už tam jsem, píše, že se těší. Třesou se mi ruce. Musím se smát sám sobě, vlastní slabosti. Přešlapuji na místě a přemýšlím, jak udělat, aby to bylo už všechno za mnou. Abych byl už s ní a cítil se vyrovnaný. Prvních pár minut bude zlých, ale pak se uklidním. Jak to asi celé vidí ona?

Amplión ohlašuje příjezd vlaku. A je to tady. Vlak se řítí ze zatáčky a poté začíná brzdit. Rozhlédnu se, jakoby mě někdo sledoval a poodstoupím za novinový stánek. Vlak zastavuje a lidé začínají vystupovat. I na mě zde někdo čeká, bere jim kufry, líbá je. A najednou spatřím ji. Přitisknu se ještě blíž ke stánku, aby mě neviděla. Rozhlíží se. Je krásná, ještě hezčí, než na fotkách. Ještě hezčí, než jsme si ji představoval. Srdce mi tluče o závod. Určitě z toho mám teplotu. Rozhlíží se, hledá mě. Jsem schovaný a nemůžu se pohnout. Vytahuje z kapsy telefon, je pár desítek metrů ode mě. Musím něco udělat. Musím tam jít. Čím déle se tady budu skrývat, tím to bude ještě horší.

Ale místo toho sáhnu také do kapsy pro mobil a rychle ho vypínám, zahazuji kytku, nasazuji si kapuci a mizím v podchodu. Utíkám ven z nádraží, neohlížím se.