Druhé patro Městské knihovny v Praze, kde se výstava konala, je opravdu velni rozlehlé a exponátů se zde nacházelo nespočet. Jak jsem putoval z jedné tématické místnosti do druhé, pomalu jsem se ztrácel a zapomínal, co už jsem viděl a co mě ještě čeká. Ztrácel jsem přehled o čase, ale v dobrém slova smyslu. Výstava Křičte ústy! byla jedna z těch nejpovedenějších, co jsme kdy viděl. Svět plný expresionismu, plný apokalyptických katastrof a také plný mystického úžasu. Na konci jsem byl celou tou sociální nespravedlností úplně vyčerpaný. Přelom a začátek dvacátého století musela být hrozná doba – pokud člověk nebyl bohatý továrník.
Kdybych si měl vybrat obraz, který na mě zapůsobil opravdu expresivně, tak mám dva horké (naprosto odlišné) kandidáty. Prvním je Antonín Slavíček a konkrétně jeho obraz Pohled na Prahu od Ládví. V životě jsme neviděl větší plátno. Obraz byl širší než já delší (a to mám, prosím, skoro dva metry). Zobrazoval přesně to, co název napovídá. Pohled na Smíchov v roce 1908. Ráj továren a komínů, krok lidstva kupředu, ještě blíž zkáze. Zotročení člověka, ubití lidskosti. Na druhé straně také zobrazoval kus nezkažené zelené země, z které se malující na město díval. Obraz v životní velikosti? Chrlící komíny, pokrok, v té době to musel být zcela určitě uchvacující pohled. Druhý obraz je zcela z jiného soudku, oproti prvnímu je malinký, skoro k přehlédnutí, ale právě při pohledu na něj se rozvíjela moje exprese. František Kaván – Rozlitina kalné vody z tání (1892). Pár vystižných šmouh, které ve třetině obrazu utne šedé nebe. Jednoduchost může být tak geniální. Dole abstrakce nahoře naprostá realita. Na Slavíčkově plátně se dá pokaždé objevit něco nového, nějaký nový motiv, malý baráček někde v vzadu. Kdežto na obrazu Kavána je vše na první pohled jasné. Přesto jsem jej zkoumal dlouze. Nehledal jsem zapadlé baráčky, ale myšlenky.
Co říct na závěr: Výstava ještě nějaký ten týden potrvá, jestli půjdete okolo a budete mít čas a náladu, zajděte se podívat. Vím, času je málo. Ale pak stačí mít náladu. A i když budete nevyspalí a protivní, možná právě to je to pravé rozpoložení na tuto ponurou, ale velmi podařenou výstavu. Život v té době nebyl lehký, tak proč by umění, jakožto zrcadlo doby, mělo být jemné.
4 komentáře:
k tomu velkýmu obrazu.... asi jsi nikdy neviděl Muchovu Slovanskou epopej.... to je 20 obrazu 6x4 metry... to jsi fakt vlastenec... je mi z tebe zle
díky za poučení ;)
Expresionismus je perfektní styl, je mi něčím hrozně blízký, protože exp. díla ve mě vyvolávají strašně zvláštní pocity. Když se například zadívám na Výkřik, jako by se mi zakousl do kůže a na chvíli cítím pocit totální deprese.
Jinak, skvělý článek a musím se přiznat, že jsem ještě taky na živo neviděla Muchovu Slovanskou epopej, doufám, že se z nás Anonym nepozvrací ;P
Kačka
20. století jako divej rej válek v celosvětovým měřitku - nikdy jindy nebylo utrpení tak rozsáhlý, tak plošný. Jedinec nic nezmůže, může jen křičet a stejně, jako z obrazu, ho nikdo neuslyší. 20. století musím říct, ještě že je za námi, jako obrovská příležitost ke zkoušce lidství. Tak proč je lidstvo pořád tak omezený - po téhle šílené zkušenosti. A dnes, po tom všem, dvanáctky denně za pár šupů,stejně jako tehdy,ne lhostejnost ale zaměstnanost svou vlastní ošuntělou základní existencí. Jsme na tom pomalu stejně jako tehdy, o to hůř že už skoro nikdo nechodí k volbám, a ani se nesnaží křičet...ani na obrazu. Jsme na tom o to hůř tím, jak jsme lhostejní.
Ps: Slovanská epopej je nádherná, když člověk zná alespoň základní souvislosti toho proč vznikla diví se, že to 20. století vůbec přežila.
Okomentovat