Fila na Hrad, aneb život umělce

Výstava Emila Fily se uskutečnila v jízdárně Pražského hradu. Život Emila Fily musel být opravdu těžký a jen tak někdo by to zcela jistě neunesl. Nedovedeme říct, co asi malíř cítí, když maluje obraz, který je dnes tak vzácný. Bohužel náš pouhý pohled neodhalí vše. Neodhalí, co se skrývá v pozadí. Ale to je to krásné, to je ono, proč nás umění přitahuje. A pro Filu to byl existencionalismus, jehož kouzlu propadl už na začátku 20. století.

Snažil se zachytit skutečnost pomocí dojmů, pocitů. V expresionismu šly konvence stranou a čím více bylo umění sugestivní a novodobé, tím více si získával Fila uznání. Stal se členem skupiny Osma. A právě obrazy z této doby byly k vidění ihned po vstupu do jízdárny Pražského hradu.

Netrvalo dlouho a ve Filově díle se začínají objevovat prvky kubismu, nejprve jako kuboexpresionismus a poté už naplno ovlivněný Pablem Picassaem. V té době, maluje Fila hlavně zátiší, ale také vytváří sochy. Roky běží a válka se neúprosně blíží, ale ještě před první světovou válkou se Fila stihl oženit. Ale také musel stihnout prchnout do Holandska. V této době, již není členem skupiny Osma, ale Spolku výtvarných umělců Mánes. Díky tomuto spolku, kterému zůstal věrný až do smrti, se českým umělcům otevřely nejen obzory, ale také hranice. Ještě před válkou se mohli se podívat do Paříže, poznat onu atmosféru a objevit zde nové umělecké hnutí.

Výstava plyne, stejně jako Filův život a jeho díla tu visí seřazené a s popiskami. Složité kubistické obrazy mohou u člověka s představivostí evokovat téměř cokoliv.

Po válce se Fila vrátil do Československa a podílel se na budování nového samostatného státu. Samozřejmě stále intenzivně maluje. Vytváří různé cykly, například cyklus zápasů Héraklových, cyklus českých a slovenských lidových a především cyklus Boje a zápasy. Všechno to jsou reakce na hrozbu fašismu, která visí nad Evropou jako předzvěz něčeho destruktivního.

Prozíravost ale Filovi k ničemu nebyla a hned první den druhé světové války byl odvlečen do koncentračního tábora. Zde samozřejmě nemohl malovat obrazy, ale nevzdal se a bojoval na své vlastní frontě. Napsal řasu teoretických textů a dokonce i několik básní. Koncentrační tábor a i celou válku jako jeden z mála přežil, i když s podlomeným zdravím. A jakoby se nic nestalo začal opět malovat jako ve třicátých letech před válkou. Ale zcela určitě nezůstal nepoznamenaný, něco takového nemůže nechat člověka klidným. Fila se sice nejvíce zajímal o zátiší, ale párkrát se vrátil k motivu koncentračního tábora např. (Osvobození Buchenwaldu, 1947). A poté, až do své smrti, vytvářel krajinomalby.

Teď to vypadá jakoby malíř umřel a výstava skončila a dál už nebude nic. Ale naopak, toto je začátek, mělo by se připomínat jak dílo tak i život těchto velkých umělců. To oni změnili umění a pozvedli První republiku výš než kdokoli a kdykoli před nimi, po nich.